.
Nečtu to po sobě.

Běžný den divnočlověka

18. června 2018 v 15:00 | Spiral | 
Člověk sedí doma a nic nedělá. Čumí do zdi, nebo do mobilu, z postele odmítá vstát, odmítá se najíst, tělo jako kdyby se chtělo zničit, protože sebevraždu mu mozek nedovolí. Jakmile má možnost vyjít ven, rozbuší se mu srdce. Hodí si sprchu, obleče se, namaluje se a říká si, že vypadá skvěle. Usměje se na sebe do zrcadla, řekne si svou klasickou mantru: "Mám tě ráda Báro." a jde ven.

Do sluchátek si pustí písničky a jde ulicí. Občas si prozpěvuje, občas si zatancuje, občas se usměje na lidi. Sedne si do tramvaje a čumí ven. Srdce začne bušit hlasitěji. Podívá se do lidí a vidí všechny ty nasrané obličeje. Občas je jich i pár šokovaných, to mu zvedne náladu. Neonově žluté vlasy překvapí dost lidí. Ale ty ostatní otrávené:
"Co když smrdím a člověk se xichtí, protože nedokáže snést ten smrad?"
"Co když kolem sebe šířím negativitu a lidi to vnímají?"
"Co když jsou to lidi, kteří mě znají a já si je nepamatuji a udělala jsem jim něco strašného?
..."Mrdám na to." řekne si člověk a dívá se dál z okna. Při výstupu z tramvaje se otře o spolucentujícího. Otřepe se, udělá "Fsss." a uteče z tramvaje, mnohdy špatným směrem.
"A tak teď si o mně musí myslet, že jsou totální magor."

Vystoupí z tramvaje a jde do obchodu. Pořád má sluchátka, v nich obvykle Lily Allen, nebo Shoking Blue. Zasekne se do melodií, má chuť zpívat na celý obchod a díky tomu přeruší své myšlenky a už vůbec netuší, pro co chtěl jít. Vytáhne svůj seznam úkolů a chodí křížem krážem po obchodě a snaží se vyhnout pohledům prodavaček, kterým určitě musel zvednout náladu a nebo alespoň přinést možnost, jak se na hodinu zabavit a člověka pomlouvat.

Vyjde ven z obchodu a vedro ho praští do hlavy. Před očima dva velké černé tunely, které postupně rozmrkává a zakrývá si oči před sluncem. Zavrávorá a musí se držet zábradlí, než znovu získá ztracený zrak. I když člověk potřeboval udělat spoustu věcí, má choutky na to, že pojede domů do postele, zakrýt si hlavu peřinou a celé to nějak zpracovat.
"Ne, to zvládneš." řekne si, napije se vody, pustí si Temptation od New Order a jde dál.

Cítí se dobře, osmdesátková melodie jako kdyby mu dodala sebevědomí. Ocitne se v bance. Musí zrušit účet, což mu poslední týden připadalo jako nereálný úkol:
"Oni si určitě něco začnou vymýšlet a budou mě chtít u nich nechat." zní nejčernější scénáře.
Po pěti minutách v bance je vše vyřízeno a může jít domů.

Je bez vlastních dluhů a s odhodláním do života. Občas to není moc jednoduché, občas je žít nadlidský úkol.

Je to ovšem pouze o jediné věci - nezavírat se do vlastních pastí. Všechno se dá zvládnout i s úsměvem, pokud se chce. Stačí jen chtít, pak žádné pasti nebudou, pak žádné překážky nebudou a pak...se člověk zase vyčerpá a bude muset být měsíc pod peřinou. Tentokrát to tak nebude. Peřinu nechá peřinou a jde radši s Beethovenem na zahradu zaštipovat rajčata.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 18. června 2018 v 19:25 | Reagovat

S úsměvem jde všechno líp. :-)

2 Ká | Web | 18. června 2018 v 19:53 | Reagovat

Taky sleduju lidi v tramvaji, je to skoro jako sport :D A když se na ně člověk (rozuměj jakože já) usměje, tak si hned myslí, že jsem divná. Mají pravdu. A já jsem ráda, že jsem jim to mohla zdělit jediným úsměvem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama