.
Nečtu to po sobě.

Červen 2018

Být tebou, tak nejsem tebou

27. června 2018 v 11:26 | Spiral |  Oni
"Být tebou, tak bych se na to vykašlala. Vždyť nemusíš všechno tak hrotit."

Říká mi kamarádka prakticky pokaždé, když se vidíme. Problém je v tom, že jsem hrotič a jakmile něco nehrotím, připadá mi, že je to až moc v pořádku a přece já nemám v životě takové štěstí, aby bylo něco v pořádku, tak začnu hrotit věci, které nemusím a tím to pak celý poseru a pak už nastane chvíle, kdy to hrotit musím. A M. se plácne do čela a řekne si "Drž hubu, má to smysl řešit? Nemá, tak drž hubu.". A já držím...na chvíli.

"Být tebou, tak bych přestala řešit, co se ti stalo na střední a začala žít svůj čtyřiadvacetiletej život."

Říká mi snoubenec prakticky pokaždé, když začnu nadávat na mou bývalou třídní, že mi zmrvila celý život. A já vím, že už to řešit nemusím, že už je to dávno za mnou. Pak se ale člověk podívá na své staré vysvědčení, s třídní důtkou (měla to být trojka z chování, ale nikdo z učitelského sboru nepochopil proč, tak to nebylo ani ne ředitelskou) a vzpomene si, jak moc pokrytecky se třídní na výletě v Praze chovala.

"Být tebou, tak bych jí napsala a zeptala se, jak jsi na tom. Budeš mít aspoň závěr."

Říká mi kamarád, když se mu svěřuji. Kamarádka mě odstříhla a ani ahoj neřekla. A já nevím, co by bylo lepší. Jestli od ní slyšet "Nesnáším tě!" a nebo to nechat vyhnít bez závěru. Ne všechny věci v životě musí mít konec. Proč je tak jednoduché to napsat a ne podle toho žít?

"Být sama sebou, tak bych se vysrala na všechno a hodila si mašli."

Říkám si pokaždé, když mi všichni říkají, co by dělali na mém místě. Já jsem ale jiná, chápu věci jinak a jsem až zbytečně citlivá. Oni by neudělali to stejné na mém místě. Oni by se do takových situací ani nedostali.

Jsem sama sebou a hodlám být i nadále. Nechci věci přestat hrotit, protože "by se to mělo". Chci věci přestat hrotit, protože mi to ubližuje. Rady do života v mém případě nedávají smysl. Málokdo se totiž umí zamyslet nad tím, co musím každý den prožívat. Začátek věty "Být tebou..." je proto to nejhorší, co mi můžete říct.

Běžný den divnočlověka

18. června 2018 v 15:00 | Spiral | 
Člověk sedí doma a nic nedělá. Čumí do zdi, nebo do mobilu, z postele odmítá vstát, odmítá se najíst, tělo jako kdyby se chtělo zničit, protože sebevraždu mu mozek nedovolí. Jakmile má možnost vyjít ven, rozbuší se mu srdce. Hodí si sprchu, obleče se, namaluje se a říká si, že vypadá skvěle. Usměje se na sebe do zrcadla, řekne si svou klasickou mantru: "Mám tě ráda Báro." a jde ven.

Do sluchátek si pustí písničky a jde ulicí. Občas si prozpěvuje, občas si zatancuje, občas se usměje na lidi. Sedne si do tramvaje a čumí ven. Srdce začne bušit hlasitěji. Podívá se do lidí a vidí všechny ty nasrané obličeje. Občas je jich i pár šokovaných, to mu zvedne náladu. Neonově žluté vlasy překvapí dost lidí. Ale ty ostatní otrávené:
"Co když smrdím a člověk se xichtí, protože nedokáže snést ten smrad?"
"Co když kolem sebe šířím negativitu a lidi to vnímají?"
"Co když jsou to lidi, kteří mě znají a já si je nepamatuji a udělala jsem jim něco strašného?
..."Mrdám na to." řekne si člověk a dívá se dál z okna. Při výstupu z tramvaje se otře o spolucentujícího. Otřepe se, udělá "Fsss." a uteče z tramvaje, mnohdy špatným směrem.
"A tak teď si o mně musí myslet, že jsou totální magor."

Vystoupí z tramvaje a jde do obchodu. Pořád má sluchátka, v nich obvykle Lily Allen, nebo Shoking Blue. Zasekne se do melodií, má chuť zpívat na celý obchod a díky tomu přeruší své myšlenky a už vůbec netuší, pro co chtěl jít. Vytáhne svůj seznam úkolů a chodí křížem krážem po obchodě a snaží se vyhnout pohledům prodavaček, kterým určitě musel zvednout náladu a nebo alespoň přinést možnost, jak se na hodinu zabavit a člověka pomlouvat.

Vyjde ven z obchodu a vedro ho praští do hlavy. Před očima dva velké černé tunely, které postupně rozmrkává a zakrývá si oči před sluncem. Zavrávorá a musí se držet zábradlí, než znovu získá ztracený zrak. I když člověk potřeboval udělat spoustu věcí, má choutky na to, že pojede domů do postele, zakrýt si hlavu peřinou a celé to nějak zpracovat.
"Ne, to zvládneš." řekne si, napije se vody, pustí si Temptation od New Order a jde dál.

Cítí se dobře, osmdesátková melodie jako kdyby mu dodala sebevědomí. Ocitne se v bance. Musí zrušit účet, což mu poslední týden připadalo jako nereálný úkol:
"Oni si určitě něco začnou vymýšlet a budou mě chtít u nich nechat." zní nejčernější scénáře.
Po pěti minutách v bance je vše vyřízeno a může jít domů.

Je bez vlastních dluhů a s odhodláním do života. Občas to není moc jednoduché, občas je žít nadlidský úkol.

Je to ovšem pouze o jediné věci - nezavírat se do vlastních pastí. Všechno se dá zvládnout i s úsměvem, pokud se chce. Stačí jen chtít, pak žádné pasti nebudou, pak žádné překážky nebudou a pak...se člověk zase vyčerpá a bude muset být měsíc pod peřinou. Tentokrát to tak nebude. Peřinu nechá peřinou a jde radši s Beethovenem na zahradu zaštipovat rajčata.

Úkosti z kosti

11. června 2018 v 10:18 | Spiral | 
Jak je to jen možné, že jsem nyní opět v posteli, nachystaná že půjdu do práce a rozdýchávám úzkostné stavy. Práce by mne bavila, ale všechny okolnosti okolo...je to trochu náročnější.

Byla jsem tam týden vkuse a dalo mi to zabrat. Klimatizované prostředí, otevřený prostor a prudérní kolegové. Do toho tam já - žluté vlasy, tunely a absolutní neschopnost si vzít na sebe "něco slušného". Byla bych neuvěřitelně ráda, když bych se mohla zvednout a dojít do té práce. Proč to nejde? Proč je to tak složité?

Musím tam zavolat. To je snad ještě horší, než tam jít. Choulím se u počítače, nechávám se rozhodit projíždějícím autem. Mobil neustále leží vedle mě a já se začínám čím dál tím víc hroutit.

10...9...8...7...počítám a zhluboka dýchám. Nic nepomáhá. Proč? Jsem úplně rozhozená. Nevím, co mám dělat.

O hodinu později pořád ležím v posteli. Už jsem se vyslékla a jsem trochu klidnější. Nemusím tam jít. A nebudu muset ani v červenci, ani srpnu. Úkosti mám pořád, vždyť ty prachy potřebujem.

Budu chodit na terapie. Už to jinak nejde. Snad mi to pojišťovna proplatí. Potřebuji si s někým popovídat a říct mu, co mne trápí. Nemůž tohle chtít po kamarádech a snoubenci. Je toho totiž moc a nikoho nebaví řešit to pořád dokolečka.

Co mi vlastně způsobilo takové úzkosti? Noční můra. Včera jsem potkala A. a zdál se mi o ní sen. Všem řekla, že jsem ji zmlátila, což jsem nikdy neudělala (kdo mě zná, tak by viděl, že s 40kg i s postelí bych asi těžko někoho dokázala zmlátit). Tak jsem jí v tom snu omlátila hlavu o stůl a ještě zmlátila další holku, co se jí zastávala.

Nebylo to tak, že by to včera bylo nějak extrémně nepříjemné vedle ní sedět. Spíš divné a nevěděla jsem, co si o tom myslet a jak se chovat. Měla jsem kocovinu a nejraději bych byla doma. Stejně jsem tam šla, příště ale budu poslouchat svou intuici.

Jdu otravovat na reddit. Třeba mi tam někdo napíše a bude mě utěšovat, i když nechci ani utěšovat, nechci nic. Chci jen práci, která mě nebude psychicky vyčerpávat a uzavřené vztahy. Chci tak moc? Na měřítka dnešní doby ano.

Na dlani srdce, co na něm, to na jazyku

9. června 2018 v 14:33 | Spiral | 
Dost často si pokládám otázku: "Jsem dobrý člověk?" a neumím si na ni odpovědět. Nepřispívám na charitu, ani nechodím a nekrmím každého bezdomovce. Žeru tak nějak všechno, co není od Babiše a čas od času jedu autem i v případě, že bych to zvládla úplně vklidu pěšky. K rodičům se chovám příšerně, ke kamarádům taky a k V. se chovám jako ke kusu hadru.

Stejně mě všichni přesvědčují o tom, že jsem dobrý člověk, protože dokážu naslouchat. Je "držet chvíli hubu a poslouchat, co ten druhý říká" tak vzácná vlastnost? A proč mě tato vlastnost vytáčí víc, než cokoliv jiného?

Většinou, když nasloucháte, nemůžete nic říct. Je to nuda, protože i když si lidi myslí, jak jsou výjimeční, většina z nich řeší úplně ty stejné sračky, na které řeknu první pičovinu, co mě napadne typu: "Víš, třeba to tak mělo být a teď tě čeká něco mnohem lepšího.".

Už se mi nechce být naslouchací studnice. Nebaví mě to a připomíná mi to jenom fakt, že neřeším úplné sračky a že moje problémy jsou fakt "real deal" (alespoň oproti problémům holky, která v životě nemusela pracovat a stěžuje si, že je na ni máma hnusná...která jí platí i fesťák v Panamě) a jsem z toho ještě ve větších depkách, než bych byla normálně.

Občas mám chuť se postavit, dát těm lidem facku a říct: "Ty debile blbej, uvědomuješ si, že řešíš absolutní sračku, která mě vůbec nezajímá? Sežeň si psychologa pičo!". Ale to nemůžu. Prostě poslouchám dál a říkám tvrdý pravdy. Už se mi totiž nechce být milá, tak říkám přesně to, co si myslím.

Jeden kámoš teď řeší, že je zamilovanej do holky, která ho nechce. Tak po jeho neustálém fňágání, jak je to hrozný a strašný jsem mu řekla: "A uvědomuješ si, že jsem do tebe takhle byla zamilovaná já a musela se přes to přenést? Uvědomuješ si, že i přes to všechno, co jsme si udělali, sem přijdeš a začneš mi tu brečet na rameni, jak ti holka udělala úplně to stejný, co jsi udělal ty mě?" "Ale to bylo něco jiného." "Jasný, bylo to 5 let zpátky, ale povídáš mi tu o situaci, ve které jsem se vynacházela já. Tak si to užij, já si to taky užila a přenést se přes to musíš už sám.". A stejně mi pořád píše a stěžuje si a brečí a...já už nevím, jak mám reagovat.

A jsem stejně pořád takovej debil, kterej ochotně přijde a bude s lidma řešit jejich sračky, i když mě to stahuje dolů. Mám srdce na pravém místě a nebo jsem jen idiot?