.
Nečtu to po sobě.

Květen 2018

Bludička

21. května 2018 v 16:58 | Spiral | 
Potulný poutník kráčí lesem. Už si ani není jistý, jaký je cíl jeho cesty. Jednou se na ni vydal a jde tím světem dál, až došel zrovna sem, do mého domova. Už dlouho jsem s nikým nemluvila a byla bych ráda, kdyby mi někdo dělal alespoň na chvíli společnost. Třeba konečně najdu přítele, se kterým mohu sdílet mou oázu snů.

Jsem poměrně stydlivá a málokdy se dám s někým sama od sebe do řeči. Pokouším se poutníka zaujmout. Mé neonově žluté vlasy vlají ve větru a já se snažím vypadat, jako kdybych o poutníkovi vůbec nevěděla. Nejsem ale klasická víla a proto za mnou neutíká. Podívá se na mě a na chvíli se zamračí. Možná ví, kdo jsem. Jaktože neutíká? Je bláhový?

"Paní, můžete mi ukázat, jak se dostat pryč z tohoto lesa?" pravil poutník.

Nejsem si jistá, jak reagovat, tak se zachichotám. Možná už jsem zapomněla mluvit.

"Rozumíte mi?" přišel trochu blíž.

Je to zvláštní. Jsou to léta, kdy předemnou nikdo neutekl.

"Chcete, abych vám rozuměla?" odpovím.
"Chci se dostat pryč z tohoto lesa, už tu bloudím druhým dnem." začíná se mračit a já si nejsem jistá proč. Jsem zároveň trochu smutná. Po několika letech se dám s někým do řeči a on už by utíkal.
"A není to tím, že jste ještě nenašel, co zde hledáte?" snažím se ho rozpovídat. Chci vědět, co je zač a jestli je hodný mé oázy.
"Paní, na vtípky já nemám náladu. Můžete mi už konečně odpovědět, jak najít správnou cestu?" já ho nezajímám. Vysmívá se mi.
"Jistě, pojďte za mnou." a vpluji mezi stromy, do té nejtemnější tmy.

Poutník za mnou nejistě vykročil. Má ze mě strach? Měl by mít. Nečeká ho cesta ven, čeká ho cesta do hlubin lesa.

Došli jsme ke vstupu do jeskyně. Poutník má strach, jde mu vidět v očích.

"Pokud chcete najít cestu z lesa, tak vás zklamu. Tudy cesta nevede. Neměl byste se vysmívat těm, kteří vás žádají o pomoc. Mám pro vás dvě možnosti. Buď půjdete dál se mnou a budete mne brát s respektem a já vám ukážu přesně to, co chcete najít a nebo se rozdělíme. Ovšem garantuji vám, že tato část lesa je velmi nebezpečná a cestu zpátky budete hledat velmi obtížně."

Potník polkl naprázdno. Mám takový pocit, že nikdy nestál přes tak velkým rozhodnutím. Otřepal se a vykročil mým směrem.

Šla jsem do útrob jeskyně. Věděla jsem, že mou oázu potřebuje vidět. Jinak by za mnou nešel. Nejde za mnou, protože chce znát cestu ven s lesa, jde za mnou, protože je zvědavý. Strach v jeho očích vymizel a objevila se nefalšovaná dětská radost z nových věcí.

Došli jsme až do dómu jeskyně, která hrála všemi barvami. Aby ne, je to můj domov už celá tisíciletí a ještě tu nikdo nebyl.

"Kde to jsme?" zeptal se poutník užasle.
"Všude a nikde. Je to můj domov." potník nevěděl, co říct. Sedl si na zem, odložil si věci vedle sebe a pozoroval oltář vytvořený z krápníků.

Byla jsem ráda, že je tady. Konečně mám někoho, komu se mohu svěřit. Konečně je tu někdo, komu mohu říct úplně všechno, co jsem za ty tisíce let viděla a prožila.

"Jak se jmenujete?" byla jsem v šoku. Nikdo se mne na jméno nezeptal.
"Říkají o mně, že jsem bludička. Své pravé jméno neznám, možná mi ho jen nikdo nedal."
"Proč jsem tady?"
"Abyste našel konec, který vám otevře nový začátek. Jsem chaos a protiklad."
"A vy mi s tím pomůžete?"
"Nebude to levné."
"Co mne to bude stát?"
"Všechno, o čem jste si myslel, že je vám blízké."
"Když si jen myslím, že jsou mi tyto věci blízké, tak nemám co ztratit?" usmála jsem se. Našla jsem toho pravého.

...

Poutník a bludička splynuli v jedno. Ani jeden nevěděl, co bude dál. A ani já nevím, jak to s nimi dopadlo. Kruh se ale uzavřel a vznikla nekonečná spirála událostí, která ty dva provází po zbytek věků.

Další povídání o historii Spiral a já už nevím, jestli to vůbec někoho baví

17. května 2018 v 19:51 | Spiral | 
Poslední dobou opět přemýšlím nad satanismem a co mi tohle učení dalo.
"Myslím si, že mi satanismus pomohl utvořit sebevědomí."
"A kolik ti bylo?"
"19? 20?"
"A neříká se tomu dospívání?"

Jak jsem viděla téma týdne "Zlo v každém z nás", musela jsem se nad tímto rozhovůrkem zamyslet.

Když je člověk v pubertě, mlátí to s ním jak v mixéru. Člověk cítí všechno, nebo nic. Neví pořádně kdo je a kým bude. Všichni mu říkají, že by měl být někdo jiný a tak se začne projevovat ten satánek, který je opravdu v každém z nás. Na dospělosti není nejtěžší naučit se zodpovědnosti, nebo finanční gramotnosti, jak mnozí (i já) říkají. Nejtěžší na tom je smířit se se svým vnitřním démonem. Dát mu prostor a zároven mu dát kapku svědomí.

Satan, zlo, nazývejme to jak chceme - není něco, co bychom měli vymýtit. Jsme to my - lidé. Jsou to vlastnosti, kterými oplývá každý z nás, at chce, nebo nechce. Můžeme se snažit být svatoušky, můžeme si do svědomí nacpat tunu informací o tom, "co se nedělá", ale to zvíře v nás tam pořád je.

Když mi bylo těch 19 myslela jsem si, že jsem to "zlo zavřela do klece" a mám od něj klid. Jakto, že se mi ale stávalo, že jsem šla jen tak sama do hospody, ožrala se jako idiot a skončila s prvním divnotýpkem v posteli, který na mě byl milý? Jakto, že se mi stávalo, že jsem křičela na kamarády, kvůli absolutním kravinám? Byla to část mé osobnosti, kterou jsem odmítala rozvíjet a dala ji sprostě k ledu.

Bylo mi skoro 21 a já si dala dost divnýho tripa, kde se mi to "zlo" zobrazilo jako osoba a uklidnovalo mě:
"Neboj, jsem zpátky. Jen mi musíš dát chvili čas, než se spolu zase seznámíme. Dlouho jsme se neviděly."

Následující rok byl divoký. Dělala jsem věci, které jsem si roky zakazovala. Pokoušela jsem svoje hranice a limity až jsem nakonec dospěla k závěru, že můžu zakopat válečnou sekeru a spojit dobro a zlo dohromady.

Pořád se na sebe občas dívám jako na několik človíčků, ovšem ani jeden z těch človíčků není absolutně špatný, nebo absolutně dobrý. Všechno to jsou komplexní osobnosti, které v tom zmateném celku dávají smysl.

Usmířila jsem se sama se sebou. Ted už se jen musím usmířit s křivdami, co mě po cestě potkaly. A možná je nebrat jako křivdy, ale jako menší překážky na cestě, která by jinak byla poměrně nudná.

A hlavně - "dobro" a "zlo" jsou poměrně vágní a černobílé definice. Jsme duhoví a občas se nám některá z barev nezdá.

Superexcited!

13. května 2018 v 23:41 | Spiral | 
Buď jsou admini naklonění vesmíru, jako já a nebo si hledám v tématech týdne význam, který mi tam sedí (forerův efekt, nebo tak nějak), ale každé téma týdne mi sedí přesně do rámce témat, o kterých chci psát.

Právě prožívám neuvěřitelné štěstí. Pískám blahem. V pátek jsem byla na konzultaci na kérku. Byla to úplná náhoda. Nemám moc peněz a kérku jako takovou si ještě nemůžu dovolit. Začala jsem pracovat svým způsobem kvůli tomu, abych si na podobné ptákoviny vydělala. Našla jsem na fejsíčku inzerát, že jeden tatér hledá modelku na akci. Rozklikla jsem si jeho profil a jistila jsem, že jeho kérky ve skupině o tetování lajkuju asi nejčastěji. Byl to dokonce folklorní motiv, o kterém jsem snila už docela dlouho, ale nevěděla jsem jak a ani kam. Veděla jsem, že nějakou připomínku hodových časů si budu chtít uchovat.

Dojela jsem a týpek byl od pohledu neuvěřitelně sympatický. Vytáhla jsem knížku o krojích, kterou mi půjčila mamka a on byl nadšený. A já byla nadšená z toho, co mi chce na dekoltu udělat. Povídali jsme si o zájmech a co děláme a došli jsme na to, že bydlel ve stejném městě, jako teď bydlím já a že za jeho časů ještě nezažil psytrancový párty, které pořádáme my. Opět, největší náhoda pod sluncem. Vesmír mi seslal tatéra, kterého ještě k tomu nebudu muset platit...alespoň ne v tak obrovských částkách, jako by to bylo za normálních okolností.

Nicméně důvod, kvůli kterému jsem začala pískat je trochu odlišný, ale vzpomněla jsem si i na kérku. Napsala mi M., že má pro mě nachystané sazeničky různých druhů zeleniny. Mamka má pro mě nachystané bylinky. M. se nabídla, že mi s tím pomůže a dojede. Strašně si toho vážím, protože vím moc dobře, jak moc obtížné je pro ni se dostat z komfortní zóny a jít někam jinam, než je psytrancová párty a její vlastní zahrada (za poslední měsíce udělala takové pokroky, že se nestačím divit, ale možná ji neznám tak dlouho a zima dělá své).

Svět se v dobré obrací a já jsem pořád jen sarkastická a protivná...a možná jsem zkrátka taková. Nemusím se těmto vlastnostem bránit. Možná mám zablokovan energie, možná nemám vyřešené dětství, co já vím. Je mi dobře, když si z věcí a lidí dělám tak trochu prdel. Snažím se nepovyšovat. Snažím se všechny respektovat. Ne vždycky mi to vyjde, ale prý nepůsobím jako emocionální upír, ale jsem trochu děsivá...jáchárád (Zorg z Pátého elementu :)).

Jsem opilá, je něco kolem půlnoci, můj chlap je kdesi v prdeli v Jižních Čechách (jak se kam dávaj velký písmenka už mi fakt není známo) a já čumím na Awkward a říkám si, že jsem na ten seriál už moc stará.

Miluji svůj život. Je čím dál tím lepší. A já jsem čím dál tím víc smířenější s tím, že jsem zkrátka dost líný člověk a že se můžu chválit za cokoliv, co udělám, protože i samotné odložení wake and bake je úspěch.

A teď jdu...dát dalšího bonga a seriál a snad usnu, než se zblázním. Po padesáté za tento den. Jupí!

Not my problem, bitches!

2. května 2018 v 19:01 | Spiral |  Oni
Slyšíte to? To je kámen, který mi spadl ze srdce. Víte, od toho plesu jsem dost zranitelná. Vzala jsem celou zodpovědnost tak nějak na sebe a moc mi nedošlo, že i V. v tom má dost velký podíl.

Oddechla jsem si, protože konečně byl schopný přiznat chybu a jakožto člověk, který se vší pravděpodobností do budoucna bude vést lidi, musí se naučit, že přiznání chyby je jedna z nejsvětštějších vlastností každého leadera.

Taky mi došlo, že skutečnost, že A. s náma všema úplně přestříhla vztahy, není moje chyba. Je to její řešení problému, který neuměla vyřešit jinak, než spálit všechny mosty. Nebyla schopná zareagovat ani na omluvu, nebyla schopná pochopit, že po třech dnech na nohou a celkové spánkové deprivaci, se chovám jako Godzilla. A já ji varovala. Ona prý že mi odpustí...neodpustila.

Nemusím být zklamaná, nemusím být naštvaná. Může mě to mírně mrzet, ale ve skutečnosti to není můj problém. Můj problém je, že neumím věci řešit za pochodu. Že když se naseru a jdu za někým "to dořešit", dopadá to tak, že si rvu vlasy bud já, nebo můj "oponent".

Velké ponaučení pro příště: Všechno řešit s chladnou hlavou. Racionálně a bez emocí. Emoce v řešení situací nemají co dělat a je jedno, jak moc mě dotyčný naštval.

A hlavně - nikdy nikomu nedávat zadarmo vstup pro kámoše, protože dělá smutný oči. Chtějí zadarmo vstup? At přijdou pomoct chystat a nebo at si sednou na vstup (mamce od A. bych ale nevěřila s penězma ani náhodou, nenechala bych ji samotnou u kasy, ani kdyby trakaře padaly).

Mám se ráda. Tak se nemůžu trestat za věci, které jsem neudělala. Musím vzít zodpovědnost pouze za mou část problému a s tím se vypořádat. Všechno ostatní není můj problém.

Zpátky do reality prosím

1. května 2018 v 10:31 | Spiral |  On
O lásce v dnešní době panuje spousta lží, které si láska samotná nezaslouží. Zbytečně se romantizuje a lidé pak mají pocit, že kdo miluje, nesmí se hádat a nikdy nesmí druhému říct, co se mu nelíbí. Láska ale není jen o té nádherné prvotní zamilovanosti. Láska má v sobě celou škálu emocí a právě proto se jí většina lidí bojí.

Hodně holek čeká na prince na bílém koni, ale moc jim nedochází, že samy se jako princezny nechovají. Diví se, že z chlapa, kterého si ulovily kuřbou na záchodcích vesnické diskotéky, se vyklubal debil, co je při nejlepším "jenom" podvádí na každém rohu. Já nikdy takového prince nechtěla. Chtěla jsem rovnocenného partnera, který bude chápat, že jsem "tak trochu" magor a zároveň jím tak trochu bude taky.

Neklofla jsem ho na diskotéce, ani na párty. Klofla jsem ho v županu. Když jsem byla v županu, požádal mne o ruku a v županu mne vidí prakticky každý den. Teď už plánujeme svatbu, domeček a do roka snad i otevřeme vlastní hospodu.

Ovšem náš vztah není takový, jaký vidíme v romantických filmech. Náš vztah je založený na upřímnosti, lásce a porozumění. Museli jsme ujít dlouhou cestu a museli jsme si projít i notnou dávkou nehezkých chvil. To všechno nás ale obrnilo a jsem si jistá tím, že mě na něm už nemůže nic překvapit. On je smířený s tím, že jsem roztěkaná hraničářka a já jsem smířená s tím, že je sociopat bez emocí.

Ani ne tři měsíce zpátky jsme měli vážné problémy a chvilkama to vypadalo tak, že se rozejdeme. Krizi jsme ovšem přešli. Univerzální návod, jak takovou krizi přejít? Jistě že existuje - prostě se na chvilku zamyslet ne nad tím, co dělá blbě ten druhý, ale co dělám blbě já. Zároveň se zamyslet nad tím, proč spolu vlastně jste a co dobrého jste si navázjem přinesli. Pokud i po takovém zamyšlení (které musí ale trvat delší dobu, než jeden nasraný večer) zvážíte, že to nemá cenu...tak nevím, nejsem manželský poradce. Je to zkrátka na každém aby si zvážil, jestli mu ten vztah za to stojí.

Vztah ovšem není o tom, aby dva spolu byli permanentně sluníčkově šťastní, vztah opravdu není o "...a žili šťastně až navěky.". Vztah je o bolesti, o upřímnosti, o překonávání překážek a vzájemné pomoci. Vztah je totiž o úplně stejných věcech, jako je život. Výhodou oproti samotě je, že se máte komu vybrečet na rameni. Máte komu říct, že se bojíte. Máte komu říct, že vám něco nejde. Máte se ke komu přitulit, když se vzbudíte z noční můry. Máte prostě parťáka, se kterým tyhle životní sračky řešíte ruku v ruce.

Hlavně se z toho neposrat. Ale ujišťuji vás, že "ten pravý" nevypadá jako váš idol z plakátu, že se vám na první pohled možná ani nebude líbit. Ujišťuji vás, že "ten pravý" na vás nikde nečeká a zároveň ho nemusíte nikde hledat. "Toho pravého" najdete jen tak, že sami půjdete cestou života dál a v určitém bodě (a ideálně kdy na to ani jeden z vás nebude připravený) se ty cesty spojí a ať chcete nebo nechcete, budou tam v určité podobě navěky.