.
Nečtu to po sobě.

Duben 2018

Jsme líní a nevyrovnaní...a není to naše chyba!

29. dubna 2018 v 18:47 | Spiral |  Oni
"Opravdu je problém v nás?"

Po Facebooku už nějakých pár měsíců běhá tohle video. Neříkám, že bych s panem Simonem vyloženě nesouhlasila, ale jak moc se snaží přijít na to, kde je problém, tak moc zabředává do skutečnosti, že si za to ti mladí můžou sami, protože nejsou schopní nechat mobil doma.

Osobně už jsem na slovo "mileniál" trochu alergická. Média to slovo nadužívají a díky tomu nás mladé už nikdo nebere vážně. Charakteristické vlastnosti, kterými oplývá KAŽDÝ adolescent se nyní probírají v médiích, jako kdybychom tu "zlou adolescenci" měli nějak vymýtit, vyléčit. Není přece možné, aby někdo, komu nebylo ani 25 měl deprese!

Neumíme navazovat vztahy, to je fakt. Člověk si s někým rozumí a jakmile se ti dva rozloučí, musí si potvrdit, že jsou teda kámoši. Kde jinde než na Facebooku. Lidé si tedy hned při prvním setkání musí sdělit, že nejsou "jen známí", ale rovnou "přátelé". Ovšem přece jenom - "známí" a "přátelé" - to jsou dvě naprosto odlišná slova a v dnešní době se berou jako synonyma. Však kolikrát jste označili člověka za "kámoše", i když jste se v životě viděli dvakrát a jediné, co vás ted spojuje, je počet lajků pod profilovými obrázky.

Já ovšem nevidím problém v sociálních sítích jako takových. Vidím problém ve výchově a to dost závažný. Místo toho, aby nás rodiče učili, jak navazovat vztahy a jak si je udržovat, tak nás hodili do pískoviště a "nějak si to vyříkejte". Rodiče už nezajímalo, že to děcko ve školce vyloženě trpí, protože ho tam každý druhý děcko mlátí. Vyřešit to má učitelka, rodič pak má dostat naprosto vyrovnané a klidné dítě, aby ho nerušilo, když bude odpočívat po práci. Rodiče přehazují zodpovědnost na učitele a samosebou učitelům jsou vztahy mezi dětmi docela ukradené...za ty prachy se jim ani nedivím. Tak se s tím děcka nějak poperte.

A když se děcka začnou nenávidět mezi sebou? Zavoláme psycholožku a ta to vyřeší! Že bychom těm dětem ukázali, jak se to má dělat? Nee...učitelé se ještě budou před děckama hádat mezi sebou, rodiče po sobě budou štěkat každý den, ale děcko má být hodné, vzorné a má mít všechny vlastnosti které...jsme mu nikdy neukázali?

Rodiče nás vedli k samostatnosti, ale nedošlo jim, že některé věci se nenaučíme vlastní zkušeností, ale zkušeností z rodiny, nebo známého prostředí. Pokud chceme, aby následující generace uměla navazovat vztahy, musíme jim jít příkladem a nezapomínat na vztahy, které jsme si v životě nasbírali sami.

Problém není v mileniálech, problém je v celé společnosti. Společnost, která udržuje při životě lidi, kteří už dávno měli zemřit a zanedbává lidi, kteří svůj život teprve začínají.

Zkrátka bych byla ráda, kdyby mě někdo dokázal pochválit i za to, že jsem zvládla svoje psychické problémy i přesto, že mi rodiče a celá společnost spíš házeli klacky pod nohy, než aby mi pomáhali. Byla bych ráda, kdyby mi někdo nabídl pomocnou ruku do startu. Nemyslím finanční, informační by stačila. Byla bych zkrátka ráda, kdyby mi někdo alespon řekl, co jsou má práva a povinnosti. Nechci, aby se o mě někdo staral, ráda se o sebe postarám sama, ale jak, když mi nikdo není schopný ani podat informaci o tom, že při DPČ nemusím platit zdravotní pojištění.

Třeba si společnost jednou uvědomí, že nemá pečovat jen o seniory, ale i o ty, kteří ty seniory budou celý svůj život platit.:)

Svět za růžovým kukátkem

19. dubna 2018 v 12:18 | Spiral | 


























Miluji tuhle píseň, miluji ji zpívat, miluji zavřít oči a ocitnou se ve světě v růžovém kukátku.

Je sice poledne, ale já mám ráno. Ležím v posteli a dívám se na Dr. House. Moc mě to nebaví a tak brouzdám po internetu až narazím na téma týdne "Když zavřu oči". Okamžitě se mi vybavila píseň z Protektora a pocity, které při ní mívám.

Nejsem si úplně jistá tím, jestli mám lehkou synestezii od malička, nebo jestli mám tak vyhulenou/vytripovanou palici, že mi vizuály zůstaly navždy, nicméně je to nádherné. Když zavřu oči, skutečně vidím líp.

Nejprve se mi zobrazí pruhy, nejspíš pozůstatek světla ze žaluzií. Ty se začnou hýbat do rytmu hudby a když se rozezpívám, rozvibrují se natolik moc, že se ocitám v tunelu a mířím za světlem. Proto ráda zpívám a snažím se rezonovat natolik moc, že se mi rozskřípají zuby.

Ovšem pocit, který miluji ze všeho nejvíc je, když zavřu oči a skrze víčka se podívám do Slunce. Jde vidět a hraje všemi barvami. Ocitám se v království, které jsem si vytvořila pro tento účel. Je to vnitřek hvězdy a já jsem uvnitř koule, z níž se tyčí obrovské věže s balkony. Po pár minutách odvrátím zrak a rozmrkávám příval světla v mých očích. Ještě dobrých pár minut vidím scenérie z města, které mizí a chřadne, stejně jako vědomí, že vše je to jen má představa...nebo snad? ;)

Nevím, jestli jsem se zbláznila a nebo se ze mě stal ezomaniak, ale když člověk zavře oči, vidí slabé proudy energií. Možná je to hra světla, možná je to opravdu spirituální svět, který jsme schopní vidět úplně všichni, pokud se snažíme, teď si s těmito vizuály ráda hraju. Možná když přestanu hulit, tak všechno zmizí. Možná taky ne a možná mě jednoho dne za podobný článek zavřou do blázince. Kdoví. Teď si užívám svobody myšlení a bezbřehé fantazie.

Tento článek asi nedává smysl, já vím. Ale je těžké popsat světy, které vidíte a ve kterých rádi relaxujete, než jdete spát. Je těžké popsat ten pocit, když si tvoříte svou jedinečnou budoucnost, která nemusí nikdy nestat. Možná jsem snílek a měla bych být nohama na zemi, jenže já jsem vodnář, ti budou navěky lítat prostorem jako ptáci a nic je nezastaví.

Půjdu kam chcu!

6. dubna 2018 v 13:48 | Spiral | 























"...Papírový draky
slunce, hory, mraky
umět chtít to, co mám
poznat, když se mýlím
opustit v tu chvíli
pro neznámé to, co znám..."

Dva roky stagnace a nejistoty. Dva roky vymýšlím, co budu dělat. Dva roky si říkám, že ten život nemůžu promrdat, jen protože je to jednoduché. Dva roky se bojím toho kroku do neznáma. A bojím se toho jen z důvodu, že dosud jsem všechny takové kroky podnikla s tím, že jsem za sebou spálila všechny mosty a šla někam, kde to vůbec neznám. Bez zkušeností, bez kontaktů, bez ničeho.

Bojím se a nebojím zároven. Těším se a obávám se. Pořád mám tendenci se zahrabat pod peřinu a dospělost odložila ještě o chviličku. Společnost nás mladé totiž děsí. "Už bys měla dospět.", "Měla by sis sehnat práci.", "Měla bys přemýšlet, co s budoucností.", "Měla by ses připravovat na to, že jednou budeš mít rodinu.". Jako kdybychom si k těmto věcem nedošli sami. Jako kdyby nás před tím vším museli varovat. A pak čekají, že se do dospělosti vrhnem s nadšením a elánem.

Problém je v tom, že já se dospělosti a zodpovědnosti nebojím. Já to jen neumím. Nikdo mě to nenaučil, protože mi rodiče zodpovědní nikdy nebyli. Ted si nejsem schopná zaplatit ani nájem a všechno za mě platí můj chlap. Jistě, že bych se mohla zvednout a jít makat do Lidlu. Ale ve vší upřímnosti - myslím si, že mám na víc.

A tak se hlásím aspon na tu VOŠku. Proč? Je mi jasné, že se tam nic extra navíc nedozvím, ale aspon ten mozek na tři roky zaměstnám. Budu mít před sebou cíl, který když dám, tak sama sobě dokážu, že nestojím za úplné hovno.

"Jeden malý krok pro lidstvo, jeden velký krok pro Spiral."