.
Nečtu to po sobě.

Energie života

16. února 2018 v 18:09 | Spiral |  Oni
"Nemám na to energii."
"Jsem moc unavená."
"Jsem...líná."

Dost často slýchám první dvě věty, buď od sebe, nebo od svých kámošek. Tu třetí slýchám zatím jenom od sebe. Ve většině případů totiž nejde o "energii", "spirituální stav", "depresi", ale o matičku lenost. Můžeme se vymlouvat, jak chceme, ale jak je možné, že když zatneme zuby, tak to jde docela snadno. Jak je možné, že po týdnu, kdy se člověk neustále vymlouvá na deprese, jde konečně něco dělat a najednou - jako kdyby deprese nebyly?

Já deprese znám. A ty jen tak nezmizí. Ty zkrátka jsou a v člověku se drží, ať pracuje sebevíc. Celej pracovní den je potom závod s vlastním tepem a každá návštěva toalety je spojená buď s totálním zhroucením a nebo vyzracením všeho, co jde.

Takové deprese je třeba řešit. Ale co když člověk ani o to nemá zájem? Co když člověk již léta stagnuje a nemá vůli žít svůj vlastní život? Co když se člověk zavřel do deziluze skutečnosti, že na tento svět nepatří? Co když člověk žije jen proto, aby ho zachránil princ na bílém koni?

Je zvláštní vidět vlastní myšlenkové pochody v druhých lidech. A o to zvláštnější si uvědomit, že navzdory skutečnosti, že jsem o 7 let mladší, mám už hodně věcí vyřešených, protože jsem je řešit chtěla. Nechci se povyšovat, ani se stavit na to pomyslné "první místo" boje s vlastní psyché. Jenže...když vidíte, jak ten druhý na to sere, protože se díky tomu považuje za křehkou květinku, kterou musí každý litovat, tak to není moc hezké. Obzvlášť člověk, kterému na vás záleží natolik, že mu tou lítostí nechcete lhát do obličeje.

O to hůř se pak člověk cítí, že mu věci vycházejí. Nemá pak motivaci se dělit o své úspěchy, protože vidí na tom druhém, že by to chtěl taky. A tak mu navrhnete řešení: "Co kdybysme si jely přivydělat přes léto do zahraničí?" "Když já nevím, co bude." "Tak mohla by sis tím splatit aspoň ty dluhy." "Já radši změním identitu.". Ano, i v takovém stádiu jsem byla. Vymýšlet ta nejsložitější řešení, abych nemusela pracovat na tom, co už dávno znám.

Co s tím? Asi nic. Člověku pomoci nelze, když sám nechce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 16. února 2018 v 20:09 | Reagovat

Tak všechno záleží na čověku. Když chce, tak to jde. Lidské tělo je mnohem silnější, fyzicky i psychicky, než si člověk myslí....

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. února 2018 v 18:34 | Reagovat

Tak to zkrátka je. Tímto článkem mi připomínáš situaci, kterou jsem musela řešit tuto sobotu, jelikož byla nadmíru akutní...mám tetu, která cca 5 let chodí na různé semináře k jistým "šamanům". Vzhledem k tomu, kam se za těch pět let dostala a jak moc už má v hlavě  - omlouvám se za to slovo - vym*dáno, jsem přesvědčená o tom, že je to sekta.
Ale jak člověk přesvědčí téměř padesátiletou ženu, která doteď hledá smysl života a myslí si, že ho našla v hloučku sedmi stejně bezradných jedinců, kteří ztratili nejen vlastní cestu, ale i sami sebe?...

Každý musí chtít.
A o tom to celé je...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama