.
Nečtu to po sobě.

Únor 2018

Stagnace mysli

19. února 2018 v 14:06 | Spiral |  Ty
Je mi 24 a pořád jsem relativně mladá. Alespoň na dnešní dobu. Je zvláštní, že definice mládí se generace ob generaci liší. Někomu k mládí patří studium a příprava na dospělý život, někdo se zase neobejde bez večírků a hýření. I když jsem si celé dětství myslela, že budu patřit k těm prvním, že se budu celý život učit a zdokonalovat...nemohla jsem se mýlit více.

Mládí je hlavně dost subjektivní pojem. Někdo je mladý celý život a žádná vráska na tváři ho nepřesvědčí o opaku. Někdo o mládí přijde už v útlém věku a v dospělosti se to všechno snaží dohonit. Jsem toho názoru, že člověk by si měl život nejprve užít, protože na zodpovědnost je v životě času dost. Na spontánnost a debiloviny...na takové věci je právě mládí. Jednoho krásného dne totiž zjistíte, že je vám spontánnost tak cizí a bude vám chybět víc, než cokoliv jiného v životě. Mně už chybí...

Důležité je si v mládí uvědomit, že pokud člověk životu málo dává, málo taky dostane. Nikdo nemůže čekat, že mu spadne zlatý důl z nebes, aniž by pro něj hnul prstem. I když věřím v osud, pořád si myslím, že je třeba osudu jít naproti, jinak se na vás celý vesmír vysere a skončíte (čtvrý den) zahrabaní v posteli, líní si udělat snídani.

Nejhorší (a mluvím z vlastní zkušenosti), co s životem můžete udělat, je stagnace. Pokud se nehnete z místa, uvidíte, jak vám životy ostatní probíhají před očima a ten váš se nijak nezměnil. Samosebou, že v takovém případě upadnete do depresí, vyhoříte, ztratíte energii...nazvěte si to jak chcete, já to nazývám chřipkou psychiky. A stejně jak jednoduché je se do takových stavů dostat, tak je i obtížné se dostat zpátky "nahoru". (Jak se ale říká. Pokud jste na dně - jásejte. Máte od čeho se odrazit.)

Nezapomínejte, že člověk je tvor zvídavý, pokrokový a ochotný využít každou příležitost. Využijte svého lidství, dokud jste mladí. Neříkejte zbytečné "Ne.", jen protože jste líní se poprat s následky.

...

Píše Spiral z postele, stihla akorát tak wake and bake a South Park a teď udílí rozumy lidem, jako kdyby měla nejúspěšnější život na světě. Opak je pravdou...a vy to stejně víte.;)

Energie života

16. února 2018 v 18:09 | Spiral |  Oni
"Nemám na to energii."
"Jsem moc unavená."
"Jsem...líná."

Dost často slýchám první dvě věty, buď od sebe, nebo od svých kámošek. Tu třetí slýchám zatím jenom od sebe. Ve většině případů totiž nejde o "energii", "spirituální stav", "depresi", ale o matičku lenost. Můžeme se vymlouvat, jak chceme, ale jak je možné, že když zatneme zuby, tak to jde docela snadno. Jak je možné, že po týdnu, kdy se člověk neustále vymlouvá na deprese, jde konečně něco dělat a najednou - jako kdyby deprese nebyly?

Já deprese znám. A ty jen tak nezmizí. Ty zkrátka jsou a v člověku se drží, ať pracuje sebevíc. Celej pracovní den je potom závod s vlastním tepem a každá návštěva toalety je spojená buď s totálním zhroucením a nebo vyzracením všeho, co jde.

Takové deprese je třeba řešit. Ale co když člověk ani o to nemá zájem? Co když člověk již léta stagnuje a nemá vůli žít svůj vlastní život? Co když se člověk zavřel do deziluze skutečnosti, že na tento svět nepatří? Co když člověk žije jen proto, aby ho zachránil princ na bílém koni?

Je zvláštní vidět vlastní myšlenkové pochody v druhých lidech. A o to zvláštnější si uvědomit, že navzdory skutečnosti, že jsem o 7 let mladší, mám už hodně věcí vyřešených, protože jsem je řešit chtěla. Nechci se povyšovat, ani se stavit na to pomyslné "první místo" boje s vlastní psyché. Jenže...když vidíte, jak ten druhý na to sere, protože se díky tomu považuje za křehkou květinku, kterou musí každý litovat, tak to není moc hezké. Obzvlášť člověk, kterému na vás záleží natolik, že mu tou lítostí nechcete lhát do obličeje.

O to hůř se pak člověk cítí, že mu věci vycházejí. Nemá pak motivaci se dělit o své úspěchy, protože vidí na tom druhém, že by to chtěl taky. A tak mu navrhnete řešení: "Co kdybysme si jely přivydělat přes léto do zahraničí?" "Když já nevím, co bude." "Tak mohla by sis tím splatit aspoň ty dluhy." "Já radši změním identitu.". Ano, i v takovém stádiu jsem byla. Vymýšlet ta nejsložitější řešení, abych nemusela pracovat na tom, co už dávno znám.

Co s tím? Asi nic. Člověku pomoci nelze, když sám nechce.

Desetkrát můžeš žít

5. února 2018 v 8:10 | Spiral | 
"Žít svůj život"

Kde jenom začít. Nemůžu počítat dobu studií. To nebyl můj život, to byl život mých rodičů. Kdy můj život začal?

V momentě, kdy jsem si řekla "Mrdám na to.". Ale ne podruhé, ale poprvé. To bylo po střední. Jak jsem odmaturovala, tak jsem se přestěhovala. "Za prací." řekla jsem rodičům a zdrahala, co mi nohy stačily. Nezačala jsem ale úplně šťastně. Byly to sice parádní dva měsíce, ale tolik špatných rozhodnutí...kterých ale nemůžu litovat, protože mě přivedly přesně tam, kam jsem se chtěla nevědomky dostat.

Než jsem si řekla "Mrdám na to." podruhé, tak jsem se dvakrát přestěhovala a čekalo mě druhé stěhování zpátky k rodičům. Jen na měsíc. Měla jsem tehdy tři potkany a nejnadrženější libido pod sluncem. Ten měsíc u našich jsem (nějak) přežila a odstěhovala se zpátky. "Za prací" řekla jsem rodičům. Pak jsem se přesthovala podruhé a pak i potřetí do jiného města, kde jsem poprvé pocítila absolutní volnost. Tak jsem se flákala. A...moc mi to nesvědčilo.

Když jsem si řekla "Mrdám na to" potřetí, byla jsem přestěhovaná devětkrát a čekalo mě stěhování desáté. Už tu bydlím téměř dva roky. A "mrdám na to"? Ne. Protože teď žiju svůj život. Poznala jsem, co to znamená být sama, poznala jsem špatné vztahy, i dobré vztahy, které jsem posrala. Poznala jsem, co to znamená být na hranicích šílenství a teď už mě snad nic nemůže překvapit.

Za tu dobu totiž vím všechno zlé, čeho jsem schopná. A protože život opravdu není černobílý, tak díky těm zlým věcem začínám pomalu poznávat i ty dobré. Jsem ráda za život, který nakonec mám. A nejsem sama. Je rád i V., jsou rádi i kamarádi a rodina? Ti asi nikdy nebudou spokojení s tím, že nemám vysokou. Nebudou nikdy spokojení s tím, že dám přednost své psychické pohodě před pravidelným měsíčním příjmem.

Mám štěstí. Velké. A já si ho vážím, i když to tak nevypadá.