.
Nečtu to po sobě.

Leden 2018

Spolubydlení je za trest

23. ledna 2018 v 12:55 | Spiral |  Oni
V listopadu s náma začal bydlet jeden kámoš. Brala jsem to tak, že mu podávám pomocnou ruku, než si bude schopný najít svoje bydlení. Za ten pokojíček dole platí 2500kč v době, kdy by za takový pokoj dal minimálně 5000kč. Využívá naši koupelnu a kuchyni, ale jakmile jsem mu řekla, že za to chceme 1500kč měsíčně, nebo trávu o stejné ceně, tak se mu to moc nelíbilo.

Takže nakonec platí jen těch 2500kč, jednou za týden nám dá dvě nehulitelné paličky na stůl a dělá tu jenom bordel. Pořád tu někdo chodí, po celém baráku jde cítit tráva a cigára, jako kdybych mu neříkala, že vevnitř tak moc kouřit nemá, na společné chodbě je pořád rozsvíceno a vysavač jsem musela půl hodiny čistit, protože je velice chytré s ním vysávat pyliny a pak ani nezkontrolovat, jestli není ucpaná hadice.

Tohle všechno bych chápala, kdyby si aspoň nechal říct, že se mi to nelíbí. Jenže když mu cokoliv říkám, zavrátí oči a pak se na to stejně vysere. Takže já pak dostávám zmrda od domácí a od souseda a jemu je to úplně u prdele.

Člověk nabídne pomocnou ruku a ten druhej mu ji sežere. Toto mě fakt neskutečně sere. Ze spolubydlení jsem vyrostla a teď mě to akorát tak vytáčí. Těším se, až tady nebude. A hodně.

Fuck.

22. ledna 2018 v 11:14 | Spiral | 
Jsem naštvaná. Tak obecně. A nejvíc na to, že tady celý den melu do zdi, ale když na to dojde, nejsem schopná napsat ani čárku...

Všechno je na piču...proč?

22. ledna 2018 v 3:22 | Spiral |  Oni
Proč se lidi neustále hádají a jsou na sebe nepříjemní?
Asi ze stejného důvodu, proč to dělám já.

Proč se lidi neustále snaží ostatní překonat, i když jde o životní traumata?
Asi ze stejného důvodu, proč to dělám já.

Proč se lidi zabývají takovýma blbostma, jako jsou porcelánové panenky?
Asi ze stejného důvodu, proč se zabývám kočičí psyché.

Proč se lidi nikdy neusmějí a jen na všechno plivou?
Asi ze stejného důvodu, proč to dělám já.

Můžu nadávat na celý svět, ale když se dostatečně zamyslím, tak nenadávám nikomu jinému, než sama sobě. Snažím se všem okolo radit, i když sama sobě poradit nedokážu. Zkrátka a dobře - nemám vyřešené všechno, co by být vyřešené mělo. A právě proto tak nadávám. Nadávám sobě, ne světu.

Strach z vlastní hlavy?

22. ledna 2018 v 3:14 | Spiral | 
"Já vím, že se něčeho bojíš a okamžitě mi musíš říct čeho!"
"Tebe." řekla potichu.
"Co jsi to říkala?!"
"Tebe se bojím." pípla.
"A proč se mě do háje bojíš?! Máš k tomu snad důvod?!"
"Mám. Přesně tohle."
"Tak to jsi pěkná píča."

Víte, já se nebojím pavouků. Nebojím se smrti, nebojím se žádných takových věcí. Bojím se toho, že budu sama. Bojím se toho, že zůstanu jen se svou hlavou, která mi tu samotu ude vyčítat.

"Kdybys nebyla taková piča, sama bys nebyla!"

Bojím se ale i opaku. Bojím se mít přátele. Hlava mi totiž říká, že jsou falešní. Že jsem se spálila tolikrát, že jim nemám věřit. Říká i další věci...

"Stejně je odeženeš, protože jsi taková piča."

Nejvíc se bojím toho, že se to opravdu stane. Že mě moje hlava klasicky přemluví, abych otestovala sílu přátelství, což je dle mých zkušeností konec přátelství i všeho, co bylo kolem.

"Kdyby tě měli opravdu rádi, tak ti zvedají telefon každou půl hodinu!"

A hlavně se nejvíc bojím toho, že se mého okolí budu muset vzdát, abych žila takový život, jaký po mě chtěli rodiče. Bojím se toho, že moje hlava nedá jinak a bude se chtít zavděčit taťkovi.

Budu silná. Prostě budu.

Imaginární hádky

17. ledna 2018 v 13:27 | Spiral | 
Čas od času mluvím sama se sebou. Někdy si po dvou hodinách mluvení unaveně sednu a řeknu si, jestli to mám fakt zapotřebí. Většinou se hádám. Hádám se o věcech, o kterých bych se ráda pohádala, ale v reálu to nemá smysl. Buď by ten druhý neposlouchal a nebo by mu to ublížilo. Tak se hádám doma.

K těmto hádkám mě navede věta, kterou do prostoru hodí můj vnitřní hlas. Jen tak. Jako kdyby mě chtěl vytočit. Možná že je to obranný mechanismus. Možná, že se mě moje hlava snaží obelstít. Ví totiž, že já na všechno mrdám a bez ní bych z postele nikdy nevstala. Stejně jako dnes.

Ovšem...je to trochu dvousečné toto říkat. Občas mi můj vnitřní hlas říká, ať se na všechno vyseru a jdu si zahulit. Je otázka, jestli touhu po sebenápravě vlastní tamto vevnitř a nebo já (a tamty další).

Všechno tohle bych věděla, kdybych vůbec tušila, kdo jsem. Ale to já nevím. Připadá mi, že to vědí všichni ostatní a ne já. Právě proto se všech ptám "Sluší mi to?", "Můžu to takhle nosit?" i když to jsou lidé, kteří mají úplně odlišný vkus. Zkrátka a dobře hledám schválení "Jo, to jsi ty.".

Problém je v tom, že se občas zeptám lidí, kteří vůbec netuší, kdo jsem. Třeba rodina. Očas se jich zeptám (a vždycky vím, že to dělat nemám), jestli mi tahle barva na vlasy sluší, nebo jak se jim líbí moje tunely. Okamžitá odpověď "Proč nemůžeš mít svou přírodní barvu? A proč musíš mít ty tunely, vždyť to ničí zdraví!". V tu chvíli mi potvrdí akorát tak to, že Spiral je jim ukradená a že jim záleží jen na té představě, co o mě mají.

Vnitřní hlas mi říká, ať je neposlouchám a jdu životem dál i bez nich. Já sama říkám, že jim to udělat nemůžu. A tak se budu hádat dál...

Jak zvrátit absolutní konec?

9. ledna 2018 v 16:59 | Spiral |  Oni
Na počátku byl vesmír horký. Tak horký, že jen díky této vysoké teplotě mohlo vzniknout to, co vzniklo. Ovšem nikdo netuší, jestli to tak je, nebo není. Pár věcí můžeme vypozorovat, pár věcí můžeme spočítat, ale jakmile vám chybí jeden jediný údaj, výsledky jsou natolik nepřesné, či dokonce nepravdivé.

Ovšem jaký bude vesmír na konci? Panuje teorie, že pokud se teplota vesmíru dostane na absolutní nulu, tak zanikne. A ano, dává to smysl. Je už vypozorováno, že vesmír se pomalu ale jistě ochlazuje, že hvězdy začínají hasnout a že jsme vlastně na začátku vesmírného konce.

Otázkou je, jak daleko od absolutní nuly jsme a jestli lze absolutní konec nějak zvrátit.

Abych se vůbec dostala k tomu, k čemu chci, tak se musíme podívat na tzv. Fermiho paradox, který (ačkoliv je to teorie o mimozemských civilizacích, dá se vztáhnout i na nás) se ptá "Jestli je ve vesmíru život, jaktože jsme na něj nenarazili?".

Odpověď na tuto otázku není až tak jednoduchá. Zabývá se jí několikero vědců a ze všech možných odpovědí mne zaujala tato:

Mimozemské civilizace jsou buď ve fázi vývoje (takže třeba teď teprve "lezou z moře"), nebo už jsou tak daleko, že pro ně nebylo výhodné zkoumat vše, co je v jejich okolí a tak se zavřeli do virtuální reality, která je poháněná tzv. Dysonovou sférou (slunce zavřené ve schránce ze solárních panelů).

Proč o tom vůbec mluvím? Víte, tohle je možná cesta, jak zvráti zánik života, i když vesmír přestane fungovat. Virtuální realita, ve které se budeme nacházet (ať chceme, nebo nechceme...také je dost možné, že v jedné takové jsme ;)), bude potřebovat energii. Teoreticky, pokud bychom měli nekonečné zásoby například uhlí, možné by to bylo. Takže vlastně jde jen o to, najít cestu, ve které bude možno doplikovat předměty s naprostou přesností.

Ostatně - třeba už takové civilizace existují, třeba i blíže, než si myslíme. Podívejte se na naše plynné giganty - Jupiter a Saturn. Proč by uvnitř nemohli být lidé uzmknuti ve virtuální realitě? Když si vezmu, že jádro této planety by mohla tvořit obrovská továrna na elektrickou energii, ze které se kouří natolik dlouho a vytrvale, že se z planety stala plynná. A právě proto tyhle planety mají tak silné magnetické pole - je v nich tolik přístrojů, že planeta tvoří obrovskou cívku.

A co když taková civilizace je přímo pod námi? Co když...

...se jenom hodně nudím a tak vymýšlím blbiny?:)