.
Nečtu to po sobě.

Prosinec 2017

Kometa

28. prosince 2017 v 13:00 | Spiral | 
"Spatřil jsem kometu, byla jak reliéf zpod rukou umělce, který už nežije..."

Má hvězda není ani tak hvězdou. Nesvítí stále, není prastará a nemá takovou sílu. Má jen hromadu ledu a stálou trasu. Občas proletí a podívá se, jestli jsem v pořádku. Je to můj strážný anděl, kterého jsem jako maličká dostala od mé pratety, která před chvíli oslavila 90. Je to má jedna sudička, která mi darovala to nejcennější, co mohla. Anděla, díky kterému jsem pořád naživu.

Proč zrovna kometa? Došlo mi to poměrně nedávno. Stejně jako kometa, i já mám svou dráhu. Letím tmavým vesmírem, až doputuji ke Slunci, které mne ale vymrští zpět do tmavého vesmíru. Polovina mé cesty je chladná a nehostinná. Ta druhá je vřelá, tak moc, že to ostatním může ublížit.

Má hvězda není stále na nebi. Nemůžu se na ni podívat a pozdravit ji, jako starou známou. Mohu na ni jen myslet. Nikdy ji nespatřím, protože ani nevím, kde ji hledat. Může být dávno pryč, mohla kolem Slunce proletět jen jednou. Já nevím. Ale až příště přiletí, jiný ji zazpívá...

---

Hey everything is new (Hej, všechno je nové)
deep down in here.(hluboko tady???)

Hey everything is old,(Hej, všechno je staré)
when I'm falling apart.(když se rozpadám)

But I will survive,(Ale já přežiju)
'cause this is not the end.(protože toto není konec)

I know, that we'll never been born again.(Já vím, že jsme se nikdy znovu nenarodili)

It's a new way of possibilities,(Je to nová cesta možností)
it's a new kind of hope.(Je to nový druh naděje)
It's a new way creation,(Je to nová cesta tvoření)
it's a new kind of dope.(Je to nový druh drogy???)

I'm creating the beginning of big boom bang.(Vytvářím začátek velkého třesku)
I'm evolution, I'm in the motion, I'm people's bumerang.(Jsem evoluce, jsem v pohybu, jsem bumerang lidí)

I fly down the Earth - I see all the little human history.(Letím k Zemi - vidím historii lidiček)
I am that comet, which seems to destroy everything.(Já jsem ta kometa, která vypadá, že vše zničí)

You need to know...that all the little people will survive.(Musíš ale vědět, že všichni lidičkové přežijí)

---

Inteligence se nenosí, průměr je IN!

28. prosince 2017 v 12:39 | Spiral | 
Dost často se zamýšlím nad tím, proč jsem tak blbá. Dokončila jsem jenom gympl a obě dvě vysoké školy jsem vzdala. Postupem času mi ale došlo, že to není tím, že bych byla tupá, ale spíš stylem výuky.

Na základce jsem to měla jednoduché. Nemusela jsem se učit a stejně byly dobré známky. Nikdo se mi nevěnoval, naopak. Spíš mě ignorovali a soustředili se na ty průměrné, aby i oni měli samé jedničky, jako já. V první třídě už jsem uměla číst lépe, než někteří páťáci, stejně mi učitelé říkali "Čteš moc rychle, ostatní děti nestíhají." "A co kdyby se naučili číst tak rychle, jako čtu já?"...mám takový pocit, že za to byla poznámka.

Obecně - mě učitelé řešili jen z jednoho důvodu - zapomínání. Neměl kdo se mnou dělat domácí úkoly, navíc když jsem je dělala, tak před hodinou. To, co dalo ostatním zabrat na celé odpoledne, já měla během dvou minut pod lavicí. A to se řešilo taky. Pár lidí řeklo "Ty jsi chytrá, měla bys jít na gympl.", ale já ani nevěděla, co to znamená. Nikdo mi na tom prvním stupni nevysvětlil, co to znamená rozhdovat se do budoucna.

Takže jsem na gympl nešla a škola byla pro mě pořád větší nuda. V matice jsem chodila za učitelkou, ať mi dá úkoly navíc, že mám celý pracovní sešit vypočítaný, úkoly mi dávala. Byla to snad jediná učitelka, co pochopila, že se musí věnovat i chytrým děckám. Neměla na to ale čas. Ostatní děcka byly tupý jak necky "Jehlan? Te takovej trojúhelník, ne?" a paní L. mu omlátila jehlan o hlavu. Nikdo se nesnažil a ani snažit nechtěl. A náš školní systém je takový, že nenechá studenta propadnout. Takže nikdo nepropadl a všichni měli čtverky.

A na gymplu? Hodina společenských věd - téma filozofie. Dám návrh třídě "A nebudeme si o těch tématech povídat, to k filozifii patří ne?" "Neruš! Já si nestíhám psát zápisky!" obrátila se na mě celá řada šprtek a jen jediný můj spřízeněnec ve třídě se na mě lítostivě podíval a po škole šli na pivo do hospody (která mi dala za celej gympl víc, než všichni učitelé dohromady).

Jak je možné, že přemýšlení už není v módě? Jak je možné, že mě nikdo nikdy nepostavil před nějakou výzvu? Jak je možné, že jedinou výzvou na základce byl matematický klokan (kterého jsem nikdy nedala, protože trigoniometrie se v základním vzdělávání nenosí...ale výrazy a slovní úlohy o Lence nakupující 50 melounů, to bylo všude...a stejně to bylo všem k hovnu).

Nebyla jsem ze základky jediná. Kluk, kterého doteď považuji za jednoho z nejinteligentnějších lidí, co jsem kdy poznala (avšak doteď nechápu, jak se svou inteligencí může volit SPD). Výšku už také nestuduje. Měl úplně stejný problém - žádné výzvy. Nikdo mu nikdy nenastavil laťku tak vysoko, aby se musel snažit. Stejně jako mně. V hodinách jsme spali, vyrušovali, dělali cokoliv jiného, než se věnovat hodině.

Proč tomu tak bylo? Zkrátka jsme to všechno věděli. Občas jsme i zkoušeli učitele. Snažili jsme se na svou inteligenci upozornit tak silně, že nás učitelé postupem času ignorovali úplně.

Připomíná mi to jeden vtip: "Víte, ve třídě mám tři děti s ADHD, dvě děti s poruchou autistického spektra, jednoho tělesně a mentálně postiženého. Ty všechn zvládám s klidem. Ale řekněte mi, co mám dělat s těmito dvěma nadprůměrně inteligentními potížisty?"

Aneb - ti chytří by to všechno měli zvládnout sami. Měli by se namotivovat sami. Rodiče, ani učitelé jim do toho nemaj co kecat.

Pokud by to tak bylo, tak by ti nejchytřejší, které znám, byli na jiných pozicích, než na kterých jsou.

Depky a další sračky...nasraná na systém a nasraná na vše

19. prosince 2017 v 13:11 | Spiral | 
Poslední měsíc mám fakt depku. Nemůžu chodit ani do práce, ani moc mezi lidi, zrátka mě vyčerpává každá činnost, kterou dělám. Spím tak 16 hodin denně, protože co jiného já můžu dělat.

Znovu jsem zvažovala, že přejdu do péče odborníků. Jenže jak to mám udělat? Můžu jít na psychiatrii, tam mi ale moc nepomůžou, jakmile se jedná o osobnostní problémy, psychiatři jsou v koncích. Můžu jít na psychoterapii, ale tu mi nikdo neproplatí. Aby to stálo za to, musím dávat tak 500-1000kč týdně, na což zkrátka nemám, protože díky mému psychickému stavu, nemůžu pořádně ani pracovat.

Takže co teď? Nic. Nemůžu nic. Nemůžu pracovat, nemůžu nepracovat. Nehledě na to, že sehnat někoho, kdo se zabývá emočně nestabilními poruchami...horší jak hledat jehlu v kupce sena. A co je úplně nejhorší, tak najít někoho, kdo se zabývá emočně nestabilními poruchami a dokáže pochopit, že velké pokroky jsem udělala fakt kvůli tripům, které mi ukázaly příčinu daných problémů a dokázaly mi na rok zajistit určité návyky - ráno se najíst, vyčistit zuby, převlést se z pyžama a dělat něco jiného, než umět na seriály. A i když jsem byla nemocná, tak jsem to dodržovala. Měla jsem ten zvyk uložený v hlavě. Zhroutilo se to ve chvíli, kdy jsem začala být v práci absolutně nespokojená. Dala jsem výpověď a návyk se ještě chvíli držel, dokud jsem nezačala pracovat znovu. Ten měsíc mě tak vyčerpal, že jsem poslední týden nejedla skoro vůbec a jak jsem šla na neschopenku, tak už jsem jíst ani pořádně nemohla.

Takže si naplánuju den tak, abych vstala v 8 ráno, dám si tripa a povedu ten den tak, jak ho chci vést. Ráno se nasnídat, něco poklidit, uvařit, naobědvat se, něco poklidit, nebo vyrobit, navečeřet se a pak mít volný program. Zkrátka uložit si návyky. Možná by bylo lepší využít microdosing. Zkusím to nejdřív s mou ověřenou 50. Uvidíme, jak se to zafixuje a jakmile budou problémy přicházet znovu, tak zkusím microdosing.

Já vím, jsem feťák. Ale co je lepší? Přijít si na metodu, která opravdu funguje a tu využívat a nebo žrát antidepresiva, abych potlačila úplně všechno, co jsem? Asi se radši přetripuju a skončím v blázinci, než žrát antidepresiva. Opravdu. Takový odpor k této sračce mám.

Ať si ale prášky jí ten, kterému to vyhovuje. Já to nechci nikomu vymlouvat. Jen pokud máte osobnostní problémy, ta prášky to nevyřeší. Vyřeší jen přiznaky a příčina? Ta se v západní medicíně bohužel nenosí.

Srdce v mollu

18. prosince 2017 v 9:28 | Spiral | 
Ne každý má to štěstí slyšet své srdce. Štěstí? Nebo špatný zdravotní stav?

Už pár let se s tím potýkám. Vždy když na tom nejsem nejlíp. V takovou dobu nejím a hubnu rychlostí blesku. Lehnu si do postele a chci spát. Ale pořád to slyším. To přelívání řve v obou uších. To vlnobití, které nepřestane, dokuk si nerozvzpomenu na přesná znění mých oblíbených písní.

Vždy, když tohle slyším, vím, že nejsem úplně v pořádku. Jsem nemocná buď na těle, i na duši. Nyní mi není nejlépe ani v jednom ohledu.

Zkoušela jsem to řešit se svou doktorkou.
"Děvče, to byste měla brát antidepresiva."
"Byla jsem na psychiatrii a doktorka mi řekla, že to moc nemá smysl. Že osobnostní a sociální problémy se řeší terapií a jediné, v čem by mi antidepresiva pomohly, tak zklidnění nálad."
"A to přece chcete, ne?"
"Nechci, protože to mi pak znemožňuje zaměřit se na příčinu kolísání nálad."
"A co tedy chcete?"
"Psychoterapii, to mám ale smůlu, protože nemám na to platit tisícovku týdně, když mi můj psychický stav znemožňuje pracovat."
"Tak já nevím co s vámi. Běžte na gastroenterologii."

Já jí nechci křivdit. Přece jen je to starší paní. Když jí řeknu o bylinkovém čaji, zhrozí se a napíše mi ty největší driáky, které mi nikdy nepomohly tak, jako bylinky. Chápu, má vzdělání v určitém oboru a bylinková terapie se nedá vědecky prozkoumat (dá, ale jen jednotlivé látky v bylinkách, vliv počasí, prostředí, čistoty ovzduší a dlouhodobé účinky současná věda řešit nedokáže, ale doba jde dopředu a bylinky už se v medicíně neberou jako sprosté slovo).

Potřebuji to ale vyřešit. Nemůžu být co dva měsíce nemocná. Nemůžu se každý prosinec potýkat s takovou depresí, že nemůžu ani jíst. Je to strašně vyčerpávající.

A co mi říká srdce, kromě varovného zvuku, který se hádá s věným tinnitem? "Chci V." a ten je teď pořád v práci. V noci ani nedošel domů. A jak málo ho vidím, tak málo mi chybí. Už jsem si na samotu zvykla. Ale být sama a přesto zasnoubená je trochu škoda. Hlavně mám o něj strach. Což je tisíckrát horší, než samota.

Chtěla bych, aby mé srdce hrávalo spíš durové, než mollové melodie. Chtěla bych, aby si mé srdce vzpomnělo na pěkné věci. Chci mít klid. Chci...jen tak být. Chci tak moc?