.
Nečtu to po sobě.

Oscilace mezi osobnostmi

6. listopadu 2017 v 20:30 | Spiral | 
Pokud si zabrousíte trochu zpátky, narazíte na informaci, že jsem ofiko blázen. Hraničář, který celý život netuší, kdo vlastně je. Mám od prvního novou práci a díky tomu začíná boj, na který jsem možná nebyla připravená (ovšem kdy bych byla).

Poprvé za život totiž nemusím bojovat s rodiči, s učiteli, s nadřízenými, s přítelem. Musím bojovat jen sama se sebou a svými myšlenkami. "Fakt vstáváš? Ty se na to nevysereš? Vždyť se ti tam nechce." "Opravdu se nechceš nahlas rozmňoukat? Vždyť všichni tví kolegové by to ocenili." (mňau...musela jsem si zamňoukat) "Vedoucí si o tobě myslí, že jsi totální piča a chystá se tě vyhodit." "Určitě strašně smrdíš a všichni to o tobě ví. Vždyť se zaposlouchej, všichni mluví jenom o tom."

S tímhle musím bojovat pořád. A jak to vlastně dělám? "Mám se ráda. Miluji se. Mám se ráda. Miluji se." nebo "Nenávist je silná emoce, nikdo ní nechce plýtvat na člověka, kterého sotva zná." nebo "Co si o tobě kdo myslí, je jen jeho problém. Ty se tím trápit nemusíš.". Tohle si musím říkat každý den. Občas se musím donutit, abych si řekla něco pěkného, ale jsem ráda, že nyní aspoň jednou za den o sobě řeknu něco pozitivního.

Málokdo tohle chápe a většinou se mi dostane odpovědi: "Víš, ty ty věci moc řešíš a moc nad nima přemýšlíš. To bys dělat neměla." Oh, you don't say! Tyhle lidi bych nejraději zfackovala (až na jednu kámošku, co tímto chrání sama sebe). Vůbec si totiž tuhle větu neříkám každý den a vůbec se tím netrápím. Je to jak říct člověku s rakovinou "Tak buď zdravý!".

Co je na tomhle ale úplně ze všeho nejhorší? Nedůvěra. Nechci si nikoho přidávat na facebook. Nechci nikomu sdělovat až moc osobní věci. Bojím se, že by toho někdo zneužil (a od rodičů mám vštípeno, že lidi jsou svině a nadřízeným chodí žalovat, aby vypadali líp...co na tom je pravdy? Nevím.). Bojím se, že by pak o mně věděli víc, než bych chtěla (třeba že jsem magor a semtam se sjedu jak piča). Díky tomu všemu si pak lidi vybudují nedůvěru ke mně. A pak se dostanu do mé klasické situace "Já si myslel, že mě nemáš ráda, proto jsem byl na tebe nepříjemný." "Ne, já si myslela, že mě ty nemáš rád, proto jsem si držela odstup".

Problém ale není ani tak v nedůvěře. Mou důvěru si člověk vybuduje velmi snadno. Pak jsem mu ale schopná i říct, kolik zrnek kukuřice bylo v mém ranním hovínku. A lidi chtějí vědět jen omezené množství informací. Všechno vědět nechtějí. To můj mozek jaksi nechápe. Takže dost často se stává, že mluvím tak dvě minuty a až pak zjistím, že jsem to vůbec nemusela říkat nahlas.

A poslední na závěr - představte si, že se ráno probudíte jako někdo úplně jiný. Představte si, že je to takhle každé ráno. A vlastně celý den oscilujete mezi osobnostma, které jsou dost protichůdné (třeba dneska...pět minut jsem chtěla všude chodit s mikinou na hlavě, abych nešla vidět, dalších pět minut jsem se chtěla s každým bavit o všem). Takže se vám klidně může stát, že se podíváte do zrcadla a vůbec se vám nelíbí, co máte na sobě. Pak jdete kolem zrcadla znovu a říkáte si "Ty vole, já vypadám fakt dobře.".

Je to boj. A já se z něj potřebuji vypsat. Potřebuji dát pryč ten třes uprostřed hrudníku. Potřebuji se zbavit toho "A...eh...ale...já...". Potřebuji klid. A psaní mi jej přináší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuki yuki | 7. listopadu 2017 v 5:06 | Reagovat

Hlavné nezabúdaj byť sám sebou , pretože aj toto si ty .Človek sa neustále mení a vyvýja. A je len na nás , ktorým smerom.:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama