.
Nečtu to po sobě.

Imaginární pomluvy

20. listopadu 2017 v 17:45 | Spiral | 
"Fuj, nedotýkej se jí. Má špičatý kozy, chytneš to od ní."
"Prase bradavičnaté, fuj. Chytneš od ní bradavice."
"Sice jí na pipce rostou chlupy, ale jenom tři. Fuj."

Když si vzpomenu, co na mě (spíš kolem mě) pokřikovali, tak mi není úplně nejlíp. A ani ne tak skrz to, co lidé říkali, ale skrz přístup školy. Samosebou - byl nějaký problém, já jsem utekla s pláčem ze školy domů a na druhý den tam nechtěla jít. Problém se řešil - "Kvůli tomu, co se stalo se Spiral, se všichni přesadíte. Spiral, s kým chceš sedět? Ostatní si vybírat nemůžou.", takže šikana se nezmírnila, ale přesunula se jinam - na web spolužáci.cz. Problém se taky řešil i jinak - poslali mě k psychologovi. Mamka mi ani neřekla proč, nikdo se mnou nic neřešil. Jen psycholožka se podívala, jestli nejsem úplnej magor.

Problém byl samosebou ve mě. Jsem asociální a musím se bavit s lidma. Což nakonec dopadlo tak, že mě mamka až násilím nutila chodit ven, aniž by jí docházelo, že právě díky ICQ a Skypu se bavím s lidma, i když ne osobně. tenhle přístup ve mě zvedl kolotoč nejistoty a marnosti. Příště, když se něco dělo, jsem s tím nešla ani za rodiči, ani za učiteli, svěřila jsem se na blog. A tak to šlo dál a dál, až jsem se naučila své osobní problémy neřešit vůbec ("No co, stejně to nikoho nezajímá.").

Uběhlo pár let a já jsem se stala dospělou. Začala jsem mít svou hlavu a vše, co jsem v pubertě oddalovala, tak se krutě vrátilo. Začala jsem slyšet, co tam nebylo. "Ta Spiral je fakt strašná kráva. Chodím s ní, jen aby se nezabila, jinak bych ji poslal k vodě." "Ta Spiral se zas chová jak piča. Řekni jí, ať jde s náma ven, ať mám pak klid."...a takhle to bylo pořád. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že to slyším doopravdy a nechtěla jsem to těm lidem říct, že mě to mrzí. Pak jsem byla ožralá jak idiot a svěřila jsem se. "Spiral, co blázníš, tohle fakt nikdo neříká. Naopak, všechny nás vždycky mrzí, že s náma nejdeš, je s tebou sranda.". V tu chvíli mi to došlo. Já neslyším konkrétní lidi, jak to říkají, já slyším vzpomínky.

Díky tomu mám problém vrátit se k našim. I když vím, že i na základce jsem slyšela věci, které tam nebyly, stejně ty lidi nemám ráda. I když jsem se s nima kolikrát bavila, i když lidi, kterými jsou dnes, mám moc ráda, pořád ta vzpomínka zůstává. A těžko se od ní odvrací.

Fakt bych se nad to ráda povznesla, vykašlala, ignorovala to...jenže já se bojím toho, že jednoho dne zapomenu na všechny problémy, které mám a ony se vynoří v situaci, kdy se to nebude úplně hodit. Proto se radši trápím a snažím se přijít, kde se ta vzpomínka vzala.

Byla bych ráda, kdybych mohla lidem říct všechno. Kdybych novým kolegům v práci mohla říct "Víš, já občas slyším, že mě někdo pomlouvá, i když to tak není. Nediv se, že jsem k tobě tak odměřená.", bylo by všechno jednodušší. Kéžbych mohla všem lidem říct, že nejsem tak veselá a flegmatická, jak vypadám.

Těším se až budu mít děti. Chci, aby mohly za mnou kdykoliv přijít. Aby se mohly vybrečet, aby se mnou mohly mluvit a dostaly odemě podporu, kterou jistě budou potřebovat. Já totiž své budoucí děti již miluji a jakmile přijdou na tento svět, tu nastřádanou lásku do nich vložím. Ne do práce, ne do koníčků - do nich, aby se nikdy necítily tak osaměle, jak jsem se vždycky cítívala já.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 20. listopadu 2017 v 18:04 | Reagovat

Často mám podobné pocity jako ty, je to opravdu hrozné, nikdy nezapomenu na to čím jsem si prošla...

2 Tulačka Tulačka | E-mail | Web | 20. listopadu 2017 v 20:01 | Reagovat

Přesně z tohohle důvodu jsem se na tohle téma těšila. Aby se ukázalo, kolik z nás si vlastně tímhle prošlo. Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sama, I když to je jen chabá útěcha. Mám to stejně a asi nezbývá nic jiného, než prostě skousnout zuby, říct si, že to je jen v naší hlavě a snad se postupně ty hlasy ztiší. Budu doufat i za tebe :)

3 Lucy_Kav <3 Lucy_Kav <3 | 20. listopadu 2017 v 20:12 | Reagovat

Moc se mi líbí jak každý toto téma vzal úplně jinak.....jsi velmi originální a krásně vše dokážeš popsat....PS : nikdy se mi nic podobného nestalo, ale věřím, že to pro tebe musí být těžké, každý máme problémy -  větší, nebo menší, v obou případech nám jen ztěžují život....

4 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 20. listopadu 2017 v 20:29 | Reagovat

Odpoustat sse od minulosti je hrozně těžké. Třeba se ti to jednou podaří. Přála bych ti to.

5 Janet Janet | Web | 20. listopadu 2017 v 20:47 | Reagovat

Páni, úplně jsem se do tvého článku vžila, také mám takové pocity velmi často, protože jsem si na základce i střední, bohužel, prošla psychickou šikanou a nechtěla jsem pak ani chodit do školy. Divím se, že jsem to tam nějak přežila. Občas se mi ale honili nepěkné věci hlavou,nerada na to i vzpomínám a vůči lidem jsem taky hodně odměřená, dokonce i přítel to se mnou musí mít těžký. Děkuji, že jsi tento článek napsala, pochopila jsem, že nejsem jediná kdo to tak měl a třeba se rozhodnu o tom jednou také vypsat :)

6 Spiral Spiral | 21. listopadu 2017 v 17:34 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]: Děkuji vám všem moc za podporu.:)

Odpoutat se od minulosti se mi již částečně podařilo, ale nechci to odseknout úplně. Pak totiž zapomínám, kdo jsem a je to jenom horší. Proto se z toho občas potřebuju vypsat. Je to lepší, než to v sobě dusit a nebo říkat tu stejnou historku svýmu chlapovi už po stopadesáté.

A kdo se s podobnými věcmi potýká a trápí ho to - jsi super, super jsi se narodil/a, super pořád jsi a budeš. Že má na to někdo jiný názor - to je jeho problém. Milujte sami sebe stejně, jako milujete ostatní. Není totiž důvod se trestat za něco, co se stalo v minulosti.:)

7 Meduňka Meduňka | Web | 25. listopadu 2017 v 6:40 | Reagovat

Zařazuji tvůj článek do výběru na tema-tydne.blog.cz

8 Spiral Spiral | 25. listopadu 2017 v 16:53 | Reagovat

[7]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama