.
Nečtu to po sobě.

Září 2017

Cesta není u konce

25. září 2017 v 15:21 | Spiral | 
Ačkoliv se dnes snažím tvářit jako milá a ochotná osoba, nebylo tomu tak vždycky. Bývala jsem potvora a ještě jsem na to byla hrdá. Byla jsem schopná vnímat jen samu sebe a na ostatní kašlat a pak se divit, že na mě kašlou taky. Bývaly to jednoduché časy, o to složitější bylo uvědomit si, co všechno jsem za tu dobu napáchala.

Nebylo to nic hrozného, respektive nic horšího, než středoškoláci dělaj. Zároveň to nebylo nic, na co jsem mohla být hrdá. Jít na diskotéku, ožrat se za cizí peníze a vyspat se s prvním sympaťákem, který do toho šel. Ráno se probudit, pamatovat si záblesky, pustit si film a zase od začátku. Žádné ponaučení, jen čisté bohémství opředené arogancí.

Ovšem ve chvíli, kdy jsem si sedla do kuchyně tehdejšího bytu, dala si tripa a začala si uvědomovat, co všechno jsem udělala. Bylo to, jako kdybych otevřela oči. Nebylo to nic hrozného, naopak. Bylo to něco, co jsem potřebovala. Vzala jsem tedy svůj seznam chlapů, šla na balkon a spálila ho se slovy "Teď už si nepotřebuji nic dokazovat.". Cítila jsem, jak jedné z mých nekonečně mnoha já spad kámen ze srdce. Oddechla jsem si a byla jsem ráda, že můžu začít vnímat svět jinak, než pohledem nadrženého debila.

Je fakt, že mi dlouho trvalo, než jsem se s tímto rozhodnutím srovnala. Možná to mě dovedlo až ke vztahu, který byl destruktivnější, než by kdy kdo čekal. Nicméně teď můžu jít hrdě po ulici, říct si jenom "Pěknej chlap." a jít zase dál bez představy, že mě týpek klátí někde ve sklepě. Můžu jít hrdě po ulici a milovat samu sebe ne protože po mě každej chlap touží, ale protože se mám upřímně ráda.

Čeká mne ještě dlouhá cesta k sebepoznání a sebekázni, ale cítím, že ten nejsložitější kus už jsem zdolala. Tak snad to bude inspiralizací pro všechny.;)

It's a new age

25. září 2017 v 15:10 | Spiral |  Oni
V životě jsem měla plno přátel, ale jen málo z nich vydrželo natrvalo. Byla to spíš povrchní přátelství, nebo přátelství postavená na lži, kterou obě strany ochotně žily.

Nyní jsem v situaci, že mám přátele, na které se můžu spolehnout. Okruh lidí, se kterými mě sice V. seznámil, ale jeho "parta" to nikdy nebude. Jsou to lidi, kterým můžu říct všechno a oni nejsou překvapení, zhrození, zhnusení, ale snaží se to pochopit a nebo už to dávno cháhpou, protože prožili podobnou věc.

Dokonce dochází i na seznámení s mými rodiči, což je většinou zkouška ohněm pro mě i pro ně. Naši snad pochopí, kdo opravdu jsem a já si potvrdím, že to konečně nejsou lidi, které by mi naši schvalovali na základě toho, co studují, nebo jaké mají rodiče, ale jací jsou to lidé.

Jsem ráda za to, že to takhle je. Vidím v tom jednu malou nesnáz. Přestávám se snažit. Ani ne tak že bych nechtěla, ale vidím, že holky jsou na tom úplně stejně a moc těžkou hlavu si s tím nedělají. Jenže problém je v tom, že já mám reálně tisíckrát víc možností, než ony. Nemají maturitu, ani zázemí firmy svých rodičů. Mají málo věcí, co mohou pracovímu trhu nabídnout. Tak je pro ně lepší se tím nestresovat.

Nicméně jsem ráda, že mám konečně někoho, s kým se můžu vykecat klidně třikrát o té stejné hovadině. S kým se můžu beze studu ožrat. S kým můžu být úplně vklidu taková, jaká jsem. Kde takoví lidé celý život byli?

Berličky

15. září 2017 v 9:01 | Spiral | 
Dlouhou dobu jsem byla vyložene "antiezo". Cokoliv zavánělo ezoterikou jsem tvrdě odsuzovala, i přestože mám k spirituálním záležitostem dost blízko. Co vlastně způsobilo dva mé zlomy, při kterých se sama sebe ptám, kdy zase dojde na chvíli, kdy otočím o 180° a přestanu věřit všemu, co mi bylo do té doby přirozené.

První můj zlom byl asi ve chvíli, kdy jsem se seznámila se Z., která cokoliv ezoterického tvrdě odsuzovala a nebrala v potaz skutečnost, že by někdo mohl mít jiný názor. A protože jsem ji měla moc ráda, kývala jsem jí tak dlouho, dokud jsem se nestala jí (nevím, jestli to byla z její strany vypočítavost a nebo to udělala nevědomky). Takže jsem se začala smát lidem, co hledají energie, co si ukládají informace do křišťálů, co odmítají očkování apod.

Pak jsem začala chodit na psytrance a věci, kterým jsem nevěřila, jsem uviděla na vlastní oči. Proudy energií, které se vlní po celém prostoru, lidé vyhledávající místa, kde je energie nejpozitivnější, krystaly, v nihž se míhaly informace...začala jsem si říkat "Na tom něco bude.".

Zkusila jsem si vyložit tarot, zkusila jsem se naučit určování ascendentů (nenaučila :D), hledala jsem ideální kámen a pořád nic. Po čase mi došla jedna věc. Tyhle věci nelze hledat, nelze se je naučit. Takové věci musí přijít a ono už si vás to najde samo.

Důležité je tomu nepodlehnout, ale pouze si to užívat. Hrát si s tím. Pokud totiž podlehneme a začneme brát ezoteriku jako samozřejmost, jako něco, čemu se musíme věnovat každý den, ztratí to tu zábavnou část a stane se z toho pouhá rutina postrádající jakýkoliv spirituální podtext.

Ona spiritualita jako taková je hodně podobná užívání drog. Člověk to může zkusit a nic to s ním neudělá. Může si dát tripa a jediné, co mu to dá, tak 12 hodinovou jízdu na kolotoči. Člověk si na tom může ujet. Může si fetovat od nevidim do nevidim, ale jediné, co na nich najde, tak věci, co takovým fetováním posral. Je ale třetí možnost. Člověk je může brát jako vodítko. Jako berličku, která slouží podobně (neli líp), jako rok návštěv u psychologa. Může se nad sebou zamyslet, prozkoumat negativní i pozitivní vlivy, může objevit sám sebe.

A jak to mám já? Občas si pročtu knížku o astrologii, či symbolech. Beru to všechno jako inspiraci. Ne jako všeobecnou pravdu. Věřím ve skutečnost, že bylinky zmůžou víc, než tisíc doktorů, pokud člověk není idiot a neléčí tím rakovinu. Věřím v moc drahých kamenů, proto bych si nikdy nedovolila sáhnout někomu na křišťál. Pokouším se ze sebe vyhnat negativní energii, které mám v sobě požehnaně. Ovšem shrnula bych to tím, že nutně potřebuji berličky k tomu, abych mohla žít.