.
Nečtu to po sobě.

Červenec 2017

Mnoho změn, mnoho tváří

24. července 2017 v 0:10 | Spiral | 
"Kdybych tak mohl změnit svůj život." povzdechl si a s pohledem na modrou oblohu se zasnil.

Zbožné přání mnoha lidí, jenže já svůj život změnila tolikrát, že se jen modlím, aby se nezměnil znova. Dokud jsem byla na střední, ještě to šlo. Neměla jsem moc možností můj život radikálně měnit, tak jsem měnila aspoň vlasy a kluky. Tehdy se to zdálo být jako stěžejní, ale to jsem ještě vůbec nevěděla, co mě čeká.

Hned po maturitě jsem si řekla, že kašlu na celou mou (téměř) rodnou ves a odstěhuju se rovnou. Nastěhovala jsem se ke kámošovi na byt, ale celou dobu jsem se cítila neuvěřitelně osamělá. Měla jsem práci - prodávala jsem registrace k doktorům na ulici, byť se to zdá být jakkoliv absurdní. Potkala jsem kluka a neuvěřitelně jsme se do sebe zamilovali a sestěhovali jsme se k sobě. Nicméně to moc nedopadlo a musela jsem se odstěhovat zpátky ke klukům. Tam jsem se ale nepohodla s domácím, v tu dobu jsem taky těžce nedávala školu, další kluk se se mnou rozešel a já musela jít pracovat.

Byl to krásný a téměř bezstarostný měsíc, co jsem žila u našich, než jsem mohla nastoupit do jednoho fast foodu. Nastěhovala jsem se do města zpátky. Bydlela jsem sama a i když jsem sháněla spolubydlící, stejně to nikdy nevyšlo. Ani se nedivím. Jsem neuvěřitelný bordelář a bydlet ve dvou v pokoji za docela vysokou cenu, nemělo moc smysl. Tehdy jsem ani neměla moc peněz. Z fast foodu jich moc nebylo a co bylo, tak jsem prokalila a projedla na objednávaném jídle. To stejné bylo, i když jsem přestoupila do jiné práce jako asistentka vedoucího (ehm...prodejce plynu) a přestěhovala jsem se, pořád jsem neměla moc peněz a bordel byl okolo pořád stejný.

Tak jsem se odstěhovala za prací do Prahy. Tři měsíce ještě větší samoty, kalení, hulení a pizzy. Peněz jsem měla víc a prakticky všechny jsem utratila za blbosti. Rozhodně ne nájem, ten mi platili naši. Ani nevím, co stěžejního bych z Prahy řekla. Asi další zklamání v chlapci.

V září jsem se odstěhovala zpátky. Bydlela jsem s tehdejšími nejlepšími přáteli a jedním klukem, kterého jsem neznala. Nebylo to moc hezký a abych pravdu řekla, moc se mi o tom nechce bavit. Skončilo to ale tak, že jsem nejlepší kámošce vzala MDMA z šuplíku, ona mě obvinila z kleptomanie a vykopla mě z bytu (nebylo to tak jednoduché, ale obecně vzato je to správný závěr). Ten jsem měla na sebe napsaný, tak jsem si domluvila, že na konci měsíce mizím. Jela jsem s rodinou do Švédska a jak jsem se vrátila, byt byl prázdný. Nijak jsem nereagovala, brala to spíš naštvaně, ale nějaké extra emoce tam neproběhly. Spíš mi to bylo tak nějak už jedno a byla jsem nakonec ráda, že už se s ní nemusím vidět.

Nastěhovala jsem se k mému dýlerovi. Bydleli jsme tam s jedním klukem. Malý hyperaktivní narcistní koloušek. Behěm té doby proběhlo hodně zvláštních, pěkných, ale i hodně špatných věcí. To, co mě asi nejvíc poznamenalo bylo zranění mého předloktí. Došel domů, vychcal se uprostřed pokoje, já rozzuřeně vstala, dala mu (ještě chčijícímu) facku a řekla, ať hlavně neleze do postele a ať to uklidí. Jenomže on byl tak sjetej, že si ani nevzpomněl, že to udělal a obviňoval mě, že jsem to udělala a že ho nutím uklízet vlastní chcánky. Dvě hodiny jsme se hádali, než mi práskl skleněnýma dveřma před očima. Já tam ale nechala ruku a střepy mi projely kůží a těsně minuly oko (ta jizva nějak brní jak to píšu). Nenapadlo mě nic lepšího, než se totálně zhulit a dát si LSD. Nikdo mi to nevěří, ale opravdu to byl nejzábavnější trip, co jsem kdy zažila. Prakticky celou dobu jsem se smála. Až na umrtvování, to jsem se smíchem nadávala "PIČA, KURVA ZAJEBANÁ!!!" na celou úrazovku.

A pak, asi o čtvrt roku později jsem potkala Aliena. Chodil tam často, jenže já jsem v té době byla přesvědčená, že mě všichni nenávidí a prakticky jsem nevyšla z pokoje, aniž bych na hlavě neměla kapuci. Začali jsme se bavit. Já, Alien a bývalej. Bylo to zvláštní období, kdy jsem bývalého milovala i nenáviděla zároveň (moc neobvyklé to u mě ale není). A Alien...ten mi začal růst k srdci. Pak jednoho dne jsem jela do Prahy na psytrance s kámošem a jeho kámoškou. Znali se s Alienem, který tam měl jet taky, ale nakonec si to rozmyslel. Ta holka mi po tom, co jsem jí povídala o mém milovaném klukovi řekla, že je to hajzl a proč s ním jsem. V tu chvíli jako kdyby se mi otevřely oči. Ne že bych to všechno předtím neviděla, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že moje láska k Alienovi je obrovská. Dojela jsem na byt, pohádala se s bývalým a na další den nás navštívil Alien. Dívali jsme se do očí a já chtěla vykřiknout: "MILUJI TĚ!" do všech stran, ale byl tam i bývalý. Další den jsem to s ním skončila a řekla Alienovi, co k němu cítím. Od té doby jsme spolu. Naučil mne plno věcí. Třeba jíst. V té době jsem moc nejedla. Chtěla jsem být hubená (pozůstatek po mé bývalé bulimické nejlepší kámošce).

Hlavně jsem chtěla změnit vše. Úplně všechno. Nechala jsem školy (neprolezla bych skrz docházku...haha) a šla prodávat jízdenky na autobusák. Řekla jsem si, že nebudu obírat dál rodiče o peníze za školu, kterou stejně ani nechci dodělat a začnu žít sama na sebe. Od té doby je to lepší. Byla jsem u psycholožky, která mi nadělila krásnou diagnózu. Nechala jsem práce jízdenkářky a obarvila si vlasy na modro. Pořídili jsme si kočku. Chvíli jsme žili jen tak z ruky do huby a já našla práci, ve které jsem teď.

A jsem po tolika změnách spokojená? Ne. Obávám se, že plné spokojenosti nedosáhnu nikdy. Pořád budu chtít víc a nebo míň. Pořád budu toužit po změně, ale už jsem unavená a jsem alespoň o něco více spokojenější, že mám své zázemí a muže, se kterým se příští rok budeme brát. Co víc si přát? Asi lepší práci. Takyže je na čase ji změnit.;)

Kdo?

22. července 2017 v 9:31 | Spiral | 
Jsem holka. Je mi 23. Kdo vlastně jsem?

Ani nevím. Asi nejdůležitější, co o mně člověk může vědět, tak že mi byla diagnostikovaná hraniční porucha osobnosti.

Pokud bych to měla vysvětlit z toho vědeckého hlediska, tak jsem člověk, co je extrémně nestabilní. Věci, co mě těší, mě můžou i naštvat a zároveň věci, co mě můžou naštvat, mi někdy udlají radost. Mám velmi impulzivní jednání a racionalita se mi vytrácí z rukou. Občas si říkám, že racionálního jednání nejsem vůbec schopná. Jsem ale dost empatická. Někdy natolik, že když mi člověk vypráví o svém životě, dokážu se do toho tak dostat, jako kdybych to prožívala s ním. Nebo třeba když si někdo v mé přítomnosti dá nějakou drogu, začnu na sobě pociťovat účinky.

Pokud bych to měla vysvětlit z trochu spirituálnějšího hlediska, tak jsem člověk, co se plně nedokázal spojit se svou duší. Jako kdyby má duše náležela někomu jinému. A díky tomu má duše přelétává z člověka na člověka a díky tomu pořádně nevím, kdo jsem. A když se setkám s někým, kdo mi moc nesedí, převezmu nachvíli jeho vlastnosti a díky tomu neumím rozklíčovat, že mi ten člověk nesedí. Proto jsem nejraději sama. Jen v takový moment si připadám, jako kdybych to byla já. I když dokážu sama se sebou fungovat, stejně jsem dost nejistá. Pohled na oprátku je v mém denním snění víc, než běžný.

Měla bych asi vyhledat pomoc, ale tu já nechci. Měla bych si umět pomoci sama. To zaprvé a za druhé se moc odborníků hraniční poruchou nezabývá. Je to totiž náročné. Málokterý klient odborníku vydrží déle, než půl roku. Nedůvěra a lítost, že to někdo musí poslouchat, je opravdu silná.

Stejné je to se vztahy. Jen můj snoubenec ví, co se mi odehrává v hlavě a stejně toho ví strašně málo, protože je zapomnětlivý výhul (jako já) a všechno, co mu řeknu, stejně do hodiny zapomene. Ostatní nevědí vůbec nic a když už se někomu chci svěřit, nikdo to nebere vážně, protože jsem přece vždycky tak v pohodě (to, že mi uvnitř hlavy křičí čtyřicet hlasů přes sebe, to už nikdo neví).

Tak to jsem já. Snažím se samu sebe neidentifikovat pomocí diagnózy, jen...ono to moc nejde, pokud člověk nechce o sobě říkat moc osobních věcí. Nechci, aby někdo věděl stěžejní informace o mé osobě. Nechci, aby to dopadlo jako každý jiný blog - ztracen na smetišti dějin jen protože na něj někdo došel.