.
Nečtu to po sobě.

Jak zvrátit absolutní konec?

9. ledna 2018 v 16:59 | Spiral |  Oni
Na počátku byl vesmír horký. Tak horký, že jen díky této vysoké teplotě mohlo vzniknout to, co vzniklo. Ovšem nikdo netuší, jestli to tak je, nebo není. Pár věcí můžeme vypozorovat, pár věcí můžeme spočítat, ale jakmile vám chybí jeden jediný údaj, výsledky jsou natolik nepřesné, či dokonce nepravdivé.

Ovšem jaký bude vesmír na konci? Panuje teorie, že pokud se teplota vesmíru dostane na absolutní nulu, tak zanikne. A ano, dává to smysl. Je už vypozorováno, že vesmír se pomalu ale jistě ochlazuje, že hvězdy začínají hasnout a že jsme vlastně na začátku vesmírného konce.

Otázkou je, jak daleko od absolutní nuly jsme a jestli lze absolutní konec nějak zvrátit.

Abych se vůbec dostala k tomu, k čemu chci, tak se musíme podívat na tzv. Fermiho paradox, který (ačkoliv je to teorie o mimozemských civilizacích, dá se vztáhnout i na nás) se ptá "Jestli je ve vesmíru život, jaktože jsme na něj nenarazili?".

Odpověď na tuto otázku není až tak jednoduchá. Zabývá se jí několikero vědců a ze všech možných odpovědí mne zaujala tato:

Mimozemské civilizace jsou buď ve fázi vývoje (takže třeba teď teprve "lezou z moře"), nebo už jsou tak daleko, že pro ně nebylo výhodné zkoumat vše, co je v jejich okolí a tak se zavřeli do virtuální reality, která je poháněná tzv. Dysonovou sférou (slunce zavřené ve schránce ze solárních panelů).

Proč o tom vůbec mluvím? Víte, tohle je možná cesta, jak zvráti zánik života, i když vesmír přestane fungovat. Virtuální realita, ve které se budeme nacházet (ať chceme, nebo nechceme...také je dost možné, že v jedné takové jsme ;)), bude potřebovat energii. Teoreticky, pokud bychom měli nekonečné zásoby například uhlí, možné by to bylo. Takže vlastně jde jen o to, najít cestu, ve které bude možno doplikovat předměty s naprostou přesností.

Ostatně - třeba už takové civilizace existují, třeba i blíže, než si myslíme. Podívejte se na naše plynné giganty - Jupiter a Saturn. Proč by uvnitř nemohli být lidé uzmknuti ve virtuální realitě? Když si vezmu, že jádro této planety by mohla tvořit obrovská továrna na elektrickou energii, ze které se kouří natolik dlouho a vytrvale, že se z planety stala plynná. A právě proto tyhle planety mají tak silné magnetické pole - je v nich tolik přístrojů, že planeta tvoří obrovskou cívku.

A co když taková civilizace je přímo pod námi? Co když...

...se jenom hodně nudím a tak vymýšlím blbiny?:)
 

Kometa

28. prosince 2017 v 13:00 | Spiral | 
"Spatřil jsem kometu, byla jak reliéf zpod rukou umělce, který už nežije..."

Má hvězda není ani tak hvězdou. Nesvítí stále, není prastará a nemá takovou sílu. Má jen hromadu ledu a stálou trasu. Občas proletí a podívá se, jestli jsem v pořádku. Je to můj strážný anděl, kterého jsem jako maličká dostala od mé pratety, která před chvíli oslavila 90. Je to má jedna sudička, která mi darovala to nejcennější, co mohla. Anděla, díky kterému jsem pořád naživu.

Proč zrovna kometa? Došlo mi to poměrně nedávno. Stejně jako kometa, i já mám svou dráhu. Letím tmavým vesmírem, až doputuji ke Slunci, které mne ale vymrští zpět do tmavého vesmíru. Polovina mé cesty je chladná a nehostinná. Ta druhá je vřelá, tak moc, že to ostatním může ublížit.

Má hvězda není stále na nebi. Nemůžu se na ni podívat a pozdravit ji, jako starou známou. Mohu na ni jen myslet. Nikdy ji nespatřím, protože ani nevím, kde ji hledat. Může být dávno pryč, mohla kolem Slunce proletět jen jednou. Já nevím. Ale až příště přiletí, jiný ji zazpívá...

---

Hey everything is new (Hej, všechno je nové)
deep down in here.(hluboko tady???)

Hey everything is old,(Hej, všechno je staré)
when I'm falling apart.(když se rozpadám)

But I will survive,(Ale já přežiju)
'cause this is not the end.(protože toto není konec)

I know, that we'll never been born again.(Já vím, že jsme se nikdy znovu nenarodili)

It's a new way of possibilities,(Je to nová cesta možností)
it's a new kind of hope.(Je to nový druh naděje)
It's a new way creation,(Je to nová cesta tvoření)
it's a new kind of dope.(Je to nový druh drogy???)

I'm creating the beginning of big boom bang.(Vytvářím začátek velkého třesku)
I'm evolution, I'm in the motion, I'm people's bumerang.(Jsem evoluce, jsem v pohybu, jsem bumerang lidí)

I fly down the Earth - I see all the little human history.(Letím k Zemi - vidím historii lidiček)
I am that comet, which seems to destroy everything.(Já jsem ta kometa, která vypadá, že vše zničí)

You need to know...that all the little people will survive.(Musíš ale vědět, že všichni lidičkové přežijí)

---

Inteligence se nenosí, průměr je IN!

28. prosince 2017 v 12:39 | Spiral | 
Dost často se zamýšlím nad tím, proč jsem tak blbá. Dokončila jsem jenom gympl a obě dvě vysoké školy jsem vzdala. Postupem času mi ale došlo, že to není tím, že bych byla tupá, ale spíš stylem výuky.

Na základce jsem to měla jednoduché. Nemusela jsem se učit a stejně byly dobré známky. Nikdo se mi nevěnoval, naopak. Spíš mě ignorovali a soustředili se na ty průměrné, aby i oni měli samé jedničky, jako já. V první třídě už jsem uměla číst lépe, než někteří páťáci, stejně mi učitelé říkali "Čteš moc rychle, ostatní děti nestíhají." "A co kdyby se naučili číst tak rychle, jako čtu já?"...mám takový pocit, že za to byla poznámka.

Obecně - mě učitelé řešili jen z jednoho důvodu - zapomínání. Neměl kdo se mnou dělat domácí úkoly, navíc když jsem je dělala, tak před hodinou. To, co dalo ostatním zabrat na celé odpoledne, já měla během dvou minut pod lavicí. A to se řešilo taky. Pár lidí řeklo "Ty jsi chytrá, měla bys jít na gympl.", ale já ani nevěděla, co to znamená. Nikdo mi na tom prvním stupni nevysvětlil, co to znamená rozhdovat se do budoucna.

Takže jsem na gympl nešla a škola byla pro mě pořád větší nuda. V matice jsem chodila za učitelkou, ať mi dá úkoly navíc, že mám celý pracovní sešit vypočítaný, úkoly mi dávala. Byla to snad jediná učitelka, co pochopila, že se musí věnovat i chytrým děckám. Neměla na to ale čas. Ostatní děcka byly tupý jak necky "Jehlan? Te takovej trojúhelník, ne?" a paní L. mu omlátila jehlan o hlavu. Nikdo se nesnažil a ani snažit nechtěl. A náš školní systém je takový, že nenechá studenta propadnout. Takže nikdo nepropadl a všichni měli čtverky.

A na gymplu? Hodina společenských věd - téma filozofie. Dám návrh třídě "A nebudeme si o těch tématech povídat, to k filozifii patří ne?" "Neruš! Já si nestíhám psát zápisky!" obrátila se na mě celá řada šprtek a jen jediný můj spřízeněnec ve třídě se na mě lítostivě podíval a po škole šli na pivo do hospody (která mi dala za celej gympl víc, než všichni učitelé dohromady).

Jak je možné, že přemýšlení už není v módě? Jak je možné, že mě nikdo nikdy nepostavil před nějakou výzvu? Jak je možné, že jedinou výzvou na základce byl matematický klokan (kterého jsem nikdy nedala, protože trigoniometrie se v základním vzdělávání nenosí...ale výrazy a slovní úlohy o Lence nakupující 50 melounů, to bylo všude...a stejně to bylo všem k hovnu).

Nebyla jsem ze základky jediná. Kluk, kterého doteď považuji za jednoho z nejinteligentnějších lidí, co jsem kdy poznala (avšak doteď nechápu, jak se svou inteligencí může volit SPD). Výšku už také nestuduje. Měl úplně stejný problém - žádné výzvy. Nikdo mu nikdy nenastavil laťku tak vysoko, aby se musel snažit. Stejně jako mně. V hodinách jsme spali, vyrušovali, dělali cokoliv jiného, než se věnovat hodině.

Proč tomu tak bylo? Zkrátka jsme to všechno věděli. Občas jsme i zkoušeli učitele. Snažili jsme se na svou inteligenci upozornit tak silně, že nás učitelé postupem času ignorovali úplně.

Připomíná mi to jeden vtip: "Víte, ve třídě mám tři děti s ADHD, dvě děti s poruchou autistického spektra, jednoho tělesně a mentálně postiženého. Ty všechn zvládám s klidem. Ale řekněte mi, co mám dělat s těmito dvěma nadprůměrně inteligentními potížisty?"

Aneb - ti chytří by to všechno měli zvládnout sami. Měli by se namotivovat sami. Rodiče, ani učitelé jim do toho nemaj co kecat.

Pokud by to tak bylo, tak by ti nejchytřejší, které znám, byli na jiných pozicích, než na kterých jsou.
 


Depky a další sračky...nasraná na systém a nasraná na vše

19. prosince 2017 v 13:11 | Spiral | 
Poslední měsíc mám fakt depku. Nemůžu chodit ani do práce, ani moc mezi lidi, zrátka mě vyčerpává každá činnost, kterou dělám. Spím tak 16 hodin denně, protože co jiného já můžu dělat.

Znovu jsem zvažovala, že přejdu do péče odborníků. Jenže jak to mám udělat? Můžu jít na psychiatrii, tam mi ale moc nepomůžou, jakmile se jedná o osobnostní problémy, psychiatři jsou v koncích. Můžu jít na psychoterapii, ale tu mi nikdo neproplatí. Aby to stálo za to, musím dávat tak 500-1000kč týdně, na což zkrátka nemám, protože díky mému psychickému stavu, nemůžu pořádně ani pracovat.

Takže co teď? Nic. Nemůžu nic. Nemůžu pracovat, nemůžu nepracovat. Nehledě na to, že sehnat někoho, kdo se zabývá emočně nestabilními poruchami...horší jak hledat jehlu v kupce sena. A co je úplně nejhorší, tak najít někoho, kdo se zabývá emočně nestabilními poruchami a dokáže pochopit, že velké pokroky jsem udělala fakt kvůli tripům, které mi ukázaly příčinu daných problémů a dokázaly mi na rok zajistit určité návyky - ráno se najíst, vyčistit zuby, převlést se z pyžama a dělat něco jiného, než umět na seriály. A i když jsem byla nemocná, tak jsem to dodržovala. Měla jsem ten zvyk uložený v hlavě. Zhroutilo se to ve chvíli, kdy jsem začala být v práci absolutně nespokojená. Dala jsem výpověď a návyk se ještě chvíli držel, dokud jsem nezačala pracovat znovu. Ten měsíc mě tak vyčerpal, že jsem poslední týden nejedla skoro vůbec a jak jsem šla na neschopenku, tak už jsem jíst ani pořádně nemohla.

Takže si naplánuju den tak, abych vstala v 8 ráno, dám si tripa a povedu ten den tak, jak ho chci vést. Ráno se nasnídat, něco poklidit, uvařit, naobědvat se, něco poklidit, nebo vyrobit, navečeřet se a pak mít volný program. Zkrátka uložit si návyky. Možná by bylo lepší využít microdosing. Zkusím to nejdřív s mou ověřenou 50. Uvidíme, jak se to zafixuje a jakmile budou problémy přicházet znovu, tak zkusím microdosing.

Já vím, jsem feťák. Ale co je lepší? Přijít si na metodu, která opravdu funguje a tu využívat a nebo žrát antidepresiva, abych potlačila úplně všechno, co jsem? Asi se radši přetripuju a skončím v blázinci, než žrát antidepresiva. Opravdu. Takový odpor k této sračce mám.

Ať si ale prášky jí ten, kterému to vyhovuje. Já to nechci nikomu vymlouvat. Jen pokud máte osobnostní problémy, ta prášky to nevyřeší. Vyřeší jen přiznaky a příčina? Ta se v západní medicíně bohužel nenosí.

Srdce v mollu

18. prosince 2017 v 9:28 | Spiral | 
Ne každý má to štěstí slyšet své srdce. Štěstí? Nebo špatný zdravotní stav?

Už pár let se s tím potýkám. Vždy když na tom nejsem nejlíp. V takovou dobu nejím a hubnu rychlostí blesku. Lehnu si do postele a chci spát. Ale pořád to slyším. To přelívání řve v obou uších. To vlnobití, které nepřestane, dokuk si nerozvzpomenu na přesná znění mých oblíbených písní.

Vždy, když tohle slyším, vím, že nejsem úplně v pořádku. Jsem nemocná buď na těle, i na duši. Nyní mi není nejlépe ani v jednom ohledu.

Zkoušela jsem to řešit se svou doktorkou.
"Děvče, to byste měla brát antidepresiva."
"Byla jsem na psychiatrii a doktorka mi řekla, že to moc nemá smysl. Že osobnostní a sociální problémy se řeší terapií a jediné, v čem by mi antidepresiva pomohly, tak zklidnění nálad."
"A to přece chcete, ne?"
"Nechci, protože to mi pak znemožňuje zaměřit se na příčinu kolísání nálad."
"A co tedy chcete?"
"Psychoterapii, to mám ale smůlu, protože nemám na to platit tisícovku týdně, když mi můj psychický stav znemožňuje pracovat."
"Tak já nevím co s vámi. Běžte na gastroenterologii."

Já jí nechci křivdit. Přece jen je to starší paní. Když jí řeknu o bylinkovém čaji, zhrozí se a napíše mi ty největší driáky, které mi nikdy nepomohly tak, jako bylinky. Chápu, má vzdělání v určitém oboru a bylinková terapie se nedá vědecky prozkoumat (dá, ale jen jednotlivé látky v bylinkách, vliv počasí, prostředí, čistoty ovzduší a dlouhodobé účinky současná věda řešit nedokáže, ale doba jde dopředu a bylinky už se v medicíně neberou jako sprosté slovo).

Potřebuji to ale vyřešit. Nemůžu být co dva měsíce nemocná. Nemůžu se každý prosinec potýkat s takovou depresí, že nemůžu ani jíst. Je to strašně vyčerpávající.

A co mi říká srdce, kromě varovného zvuku, který se hádá s věným tinnitem? "Chci V." a ten je teď pořád v práci. V noci ani nedošel domů. A jak málo ho vidím, tak málo mi chybí. Už jsem si na samotu zvykla. Ale být sama a přesto zasnoubená je trochu škoda. Hlavně mám o něj strach. Což je tisíckrát horší, než samota.

Chtěla bych, aby mé srdce hrávalo spíš durové, než mollové melodie. Chtěla bych, aby si mé srdce vzpomnělo na pěkné věci. Chci mít klid. Chci...jen tak být. Chci tak moc?

Síla přátelství

25. listopadu 2017 v 17:22 | Spiral |  Oni
Od té doby, co jsem uveřejnila minulý článek, jsem hodně přemýšlela. Na zákaldku vzpomínám jen negativně a tím vyháním i hezké vzpomínky, které si potřebuji uchovat.

Naše základka byla hodně rozhádané, takže se mi pravidelně stávalo, že jsem střídala kamarádky jak na běžícím páse. Dvě ale zůstaly dodnes. X. a A.

Se X. máme společného dost, ale je tam i základ, který nám nikdo neodpáře. Narodily jsme se ve stejný den a bavily jsme se tím pádem už úplně od narození. Byla odjakživa dost arogantní a tvrdohlavá. Díky tomu jsme se v šesté třídě přestaly bavit úplně. Začala se bavit s holkou, kterou jsem nikdy moc nemusela (Ad.), ale která se vždycky šikovně vetřela mezi mé kamarádky a přede všemi mě pomluvila. Se X. pak začalo peklo. Nebo ani ne tak s ní. Cítila jsem se zrazená, ale zároveň jsem chápala, že je na úplně jiném místě. V momentě, kdy přišla o panenství, tak já si ještě chtěla hrát s bárbínama (v té době už jsme s A. hrály podstatně dospělejší a propracovanější hry). Chtěla jsem zůstat dítětem a otevřeně jsem se tak prezentovala "Je mi 12, na dospívání mám času dost. Chci si užít věk, o kterém mi všichni říkají, že je nejlepší.".

V devítce se všechno otočilo. Já měla modré vlasy (musela jsem shodit své mikádo, protože mě do lázní nechtěli vzít kvůli vším...tak aspoň namodro :), mamka se mohla zbláznit) a už jsem měla za sebou pár ožralých večerů a jeden zhulený. Se X. jsme si k sobě našly cestu a trávily spolu hodně času. Chybu mi nikdy nepřiznala. To pro mě ale nebylo důležité. Důležité pro mě bylo, že veškeré pomluvy začala vyvracet a já se konečně začala cítit jako někdo a ne jako kus špinavého hadru. Už jsem netrávila veškerý čas u počítače, ale venku. A když jsem došla k počítači, psala jsem o úplně nových zážitcích.

Kdekdo se diví, že holka, která mi své doby dělala takový pekla, je teď jedna z mých nejlepších kamarádek. Jenže já narozdíl od ostatních umím odpouštět. Chci odpouštět, protože nikdo není jen "zlý" nebo "hodný". Každý je nějaký. Beru lidi takové, jakými skutečně jsou, nehledě na to, co o sobě říkají.

---

S A. se bavím tak od druhé třídy. Ani jedna z nás nikdy nevěděla, jak jsme se začaly bavit. Asi na výtvarném kroužku? Byli jsme ale vždy partička tří - já, A. a V. - kluk, který se s A. bavil už od narození. Hráli jsme si na Pokémony do té doby, dokud to V. nepřestalo bavit. Chvilku jsme byly jen my dvě a mně se to moc líbilo. Mohly jsme si říct všechno, milovaly jsme Harryho Pottera a nejčastěji jsme si hrály právě na něj. Stejně jako v případě X. se nám přifařila Ad. a začala všechno ničit. Alespoň v mých očích. A. měla Ad. ráda - znaly se od školky. Takže se začalo bavit o klucích a jak je kterej kluk ze školy pěknej. To jsme nikdy neřešily, neměly jsme tu potřebu a když už, tak jsme jen přemýšlely nad tím, jak je který kluk hezký a ne nad tím, že s ním chceme chodit, nebo že ho chceme do postele.

Stávalo se tedy, že každý měsíc jsme se pohádaly. A. se chvíli bavila jen s Ad., nebo se mnou. Zvláštní ale je, že s Ad. jsme se nikdy nebavily jen tak spolu. Nebavilo mě to s ní a ji to zas nebavilo se mnou.

Tyhle hádky našemu přátelství neuškodily. A. odešla na gympl, přestěhovala se do jiného města a vždy, když jela na víkend za taťkou, tak jsme ho strávily celý spolu. To ona mi ukázala blog.cz. Seznámila mě s její třídou, dokonce jsem s nimi jela na školní výlet. Byla mou záchranou v časech nejhorších.

Šla jsem na gympl za ní, i když jsem věděla, jak hroznej gympl to je. Byl to totiž protest, naši mě nechtěli pustit na informatiku, tak jsem si řekla, že na ten gympl půjdu aspoň za kamarádkama. Jenže v prváku jsme se pohádaly a přestaly se bavit úplně.

Ve čtvrťáku jsme se zase sešly a doteď se vídáme. Když jsme se "znovu seznamovaly", tak jsme obě dvě říkaly: "Prožily jsme toho spolu strašně moc, byla by škoda to zahodit, kvůli pubertálním výlevům.". A je to tak.

---

Nejlepší na tom ale je, že jsem na obě dvě náležitě pyšná.

X. teď dělá na finančáku a conevidět bude mít bakaláře z ekonomie v kapse. Jde jí to a já jsem na ni opravdu hrdá. Nikdo na základce nečekal, že to bude ona, co to dotáhne tak daleko. Já jsem v ní ale věřila a vždycky, když si stěžovala, jak je blbá a že nic nedokáže, tak jsem jí řekla: "Prosimtě, zrovna ty jsi nejambicióznější člověk, kterého znám, já si myslím, že budeš mít skvělou budoucnost.". Jen je škoda, že od 15 chodila s chlapem, který jí nerozvíjel. Postavil ji k plotně a představoval si, že ona kolem něj bude skákat a oni jí neřekne ani "Miluji tě.". Koupil byt a ona ho zrekonstruovala. Po dvou letech se s ním rozešla a teď vypadá nejspokojeněji za celý její život.

A. je veganka. V podstatě vždycky byla, ale až na výšce se k tomu pořádně odhodlala. Vykašlala se na kecy rodičů a začala žít tak, jak chce ona sama. Jde na ní vidět, jak dospěla. Jak to, na co jsem přišla an tripu, ona přišla sama od sebe. Začala být pozitivnější a dokonce lidi, které vždycky pomlouvala (nebo ne pomlouvala, spíš nedokázala pochopit, jak je někdo něčeho takového schopný), se snaží pochopit. A nejenom to! Ona je dokonce chválí a přeje jim hodně úspěchů! Dřív by opravdu takovým lidem přála...no možná i smrt, byla hodně tvrdá.

A já? X. chápe, proč to všechno dělám. Narozdíl od A. mě totiž pochopila úplně, protože se s lidmi, jako já, bavila už od puberty. Zatímco u A. jsem jediná, kdo si vůbec nějakou drogu dal víckrát, než jednou-dvakrát za život. Má o mě tedy přirozeně strach a já si toho vážím. Jde totiž vidět, že jí na mě záleží a že mě nechce vidět někde umrzlou ve škarpě.

--

Vídám se s nimi tak jednou za rok. Moc možností totiž není. Vždycky mi připomenou, že nestojím úplně zahovno. Připomenou mi, že jsem dobrá kámoška, protože jdu vždycky s pravdou ven. Připomenou mi také vlasnosti, které jsem zahodila, jsou na mě svým způsobem také pyšné. Přejí mi V. a X. mi bude dokonce pomáhat se svatbou.

Základka sice nebyla nic pěkného, ale přinesla mi do života tyto dvě duše, bez kterých bych si vůbec neuvědomovala, že za něco stojím. A. v mém životě hrála roli srážeče ega a X. hrála roli kultivátora. Obě dvě mi přinesly i vzaly hrozně moc a já jim děkuji. Bez nich bych to určitě nedala.

Imaginární pomluvy

20. listopadu 2017 v 17:45 | Spiral | 
"Fuj, nedotýkej se jí. Má špičatý kozy, chytneš to od ní."
"Prase bradavičnaté, fuj. Chytneš od ní bradavice."
"Sice jí na pipce rostou chlupy, ale jenom tři. Fuj."

Když si vzpomenu, co na mě (spíš kolem mě) pokřikovali, tak mi není úplně nejlíp. A ani ne tak skrz to, co lidé říkali, ale skrz přístup školy. Samosebou - byl nějaký problém, já jsem utekla s pláčem ze školy domů a na druhý den tam nechtěla jít. Problém se řešil - "Kvůli tomu, co se stalo se Spiral, se všichni přesadíte. Spiral, s kým chceš sedět? Ostatní si vybírat nemůžou.", takže šikana se nezmírnila, ale přesunula se jinam - na web spolužáci.cz. Problém se taky řešil i jinak - poslali mě k psychologovi. Mamka mi ani neřekla proč, nikdo se mnou nic neřešil. Jen psycholožka se podívala, jestli nejsem úplnej magor.

Problém byl samosebou ve mě. Jsem asociální a musím se bavit s lidma. Což nakonec dopadlo tak, že mě mamka až násilím nutila chodit ven, aniž by jí docházelo, že právě díky ICQ a Skypu se bavím s lidma, i když ne osobně. tenhle přístup ve mě zvedl kolotoč nejistoty a marnosti. Příště, když se něco dělo, jsem s tím nešla ani za rodiči, ani za učiteli, svěřila jsem se na blog. A tak to šlo dál a dál, až jsem se naučila své osobní problémy neřešit vůbec ("No co, stejně to nikoho nezajímá.").

Uběhlo pár let a já jsem se stala dospělou. Začala jsem mít svou hlavu a vše, co jsem v pubertě oddalovala, tak se krutě vrátilo. Začala jsem slyšet, co tam nebylo. "Ta Spiral je fakt strašná kráva. Chodím s ní, jen aby se nezabila, jinak bych ji poslal k vodě." "Ta Spiral se zas chová jak piča. Řekni jí, ať jde s náma ven, ať mám pak klid."...a takhle to bylo pořád. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že to slyším doopravdy a nechtěla jsem to těm lidem říct, že mě to mrzí. Pak jsem byla ožralá jak idiot a svěřila jsem se. "Spiral, co blázníš, tohle fakt nikdo neříká. Naopak, všechny nás vždycky mrzí, že s náma nejdeš, je s tebou sranda.". V tu chvíli mi to došlo. Já neslyším konkrétní lidi, jak to říkají, já slyším vzpomínky.

Díky tomu mám problém vrátit se k našim. I když vím, že i na základce jsem slyšela věci, které tam nebyly, stejně ty lidi nemám ráda. I když jsem se s nima kolikrát bavila, i když lidi, kterými jsou dnes, mám moc ráda, pořád ta vzpomínka zůstává. A těžko se od ní odvrací.

Fakt bych se nad to ráda povznesla, vykašlala, ignorovala to...jenže já se bojím toho, že jednoho dne zapomenu na všechny problémy, které mám a ony se vynoří v situaci, kdy se to nebude úplně hodit. Proto se radši trápím a snažím se přijít, kde se ta vzpomínka vzala.

Byla bych ráda, kdybych mohla lidem říct všechno. Kdybych novým kolegům v práci mohla říct "Víš, já občas slyším, že mě někdo pomlouvá, i když to tak není. Nediv se, že jsem k tobě tak odměřená.", bylo by všechno jednodušší. Kéžbych mohla všem lidem říct, že nejsem tak veselá a flegmatická, jak vypadám.

Těším se až budu mít děti. Chci, aby mohly za mnou kdykoliv přijít. Aby se mohly vybrečet, aby se mnou mohly mluvit a dostaly odemě podporu, kterou jistě budou potřebovat. Já totiž své budoucí děti již miluji a jakmile přijdou na tento svět, tu nastřádanou lásku do nich vložím. Ne do práce, ne do koníčků - do nich, aby se nikdy necítily tak osaměle, jak jsem se vždycky cítívala já.

Oscilace mezi osobnostmi

6. listopadu 2017 v 20:30 | Spiral | 
Pokud si zabrousíte trochu zpátky, narazíte na informaci, že jsem ofiko blázen. Hraničář, který celý život netuší, kdo vlastně je. Mám od prvního novou práci a díky tomu začíná boj, na který jsem možná nebyla připravená (ovšem kdy bych byla).

Poprvé za život totiž nemusím bojovat s rodiči, s učiteli, s nadřízenými, s přítelem. Musím bojovat jen sama se sebou a svými myšlenkami. "Fakt vstáváš? Ty se na to nevysereš? Vždyť se ti tam nechce." "Opravdu se nechceš nahlas rozmňoukat? Vždyť všichni tví kolegové by to ocenili." (mňau...musela jsem si zamňoukat) "Vedoucí si o tobě myslí, že jsi totální piča a chystá se tě vyhodit." "Určitě strašně smrdíš a všichni to o tobě ví. Vždyť se zaposlouchej, všichni mluví jenom o tom."

S tímhle musím bojovat pořád. A jak to vlastně dělám? "Mám se ráda. Miluji se. Mám se ráda. Miluji se." nebo "Nenávist je silná emoce, nikdo ní nechce plýtvat na člověka, kterého sotva zná." nebo "Co si o tobě kdo myslí, je jen jeho problém. Ty se tím trápit nemusíš.". Tohle si musím říkat každý den. Občas se musím donutit, abych si řekla něco pěkného, ale jsem ráda, že nyní aspoň jednou za den o sobě řeknu něco pozitivního.

Málokdo tohle chápe a většinou se mi dostane odpovědi: "Víš, ty ty věci moc řešíš a moc nad nima přemýšlíš. To bys dělat neměla." Oh, you don't say! Tyhle lidi bych nejraději zfackovala (až na jednu kámošku, co tímto chrání sama sebe). Vůbec si totiž tuhle větu neříkám každý den a vůbec se tím netrápím. Je to jak říct člověku s rakovinou "Tak buď zdravý!".

Co je na tomhle ale úplně ze všeho nejhorší? Nedůvěra. Nechci si nikoho přidávat na facebook. Nechci nikomu sdělovat až moc osobní věci. Bojím se, že by toho někdo zneužil (a od rodičů mám vštípeno, že lidi jsou svině a nadřízeným chodí žalovat, aby vypadali líp...co na tom je pravdy? Nevím.). Bojím se, že by pak o mně věděli víc, než bych chtěla (třeba že jsem magor a semtam se sjedu jak piča). Díky tomu všemu si pak lidi vybudují nedůvěru ke mně. A pak se dostanu do mé klasické situace "Já si myslel, že mě nemáš ráda, proto jsem byl na tebe nepříjemný." "Ne, já si myslela, že mě ty nemáš rád, proto jsem si držela odstup".

Problém ale není ani tak v nedůvěře. Mou důvěru si člověk vybuduje velmi snadno. Pak jsem mu ale schopná i říct, kolik zrnek kukuřice bylo v mém ranním hovínku. A lidi chtějí vědět jen omezené množství informací. Všechno vědět nechtějí. To můj mozek jaksi nechápe. Takže dost často se stává, že mluvím tak dvě minuty a až pak zjistím, že jsem to vůbec nemusela říkat nahlas.

A poslední na závěr - představte si, že se ráno probudíte jako někdo úplně jiný. Představte si, že je to takhle každé ráno. A vlastně celý den oscilujete mezi osobnostma, které jsou dost protichůdné (třeba dneska...pět minut jsem chtěla všude chodit s mikinou na hlavě, abych nešla vidět, dalších pět minut jsem se chtěla s každým bavit o všem). Takže se vám klidně může stát, že se podíváte do zrcadla a vůbec se vám nelíbí, co máte na sobě. Pak jdete kolem zrcadla znovu a říkáte si "Ty vole, já vypadám fakt dobře.".

Je to boj. A já se z něj potřebuji vypsat. Potřebuji dát pryč ten třes uprostřed hrudníku. Potřebuji se zbavit toho "A...eh...ale...já...". Potřebuji klid. A psaní mi jej přináší.

Nadřazenost

1. listopadu 2017 v 17:35 | Spiral |  Oni
Včera jsem narazila na jeden takový facebookový "boj". Jeden můj oblíbený politik (i když bych jeho stranu nevolila) napsal status o tom, jestli náhodou někdo nemůže nabídnout úřadu práce nějakou administrativní pozici. Firma by měla pracovníka, kterého by téměř nemusela platit a ÚP by nemusel posílat ldi jen na úklid veřejných prostor. To by nebyl takový problém. Problém je ale v tom, jak to napsal "Nechce se nám inženýry posílat hrabat listí.".

Vznikla z toho facebooková hádka. Kámoš zareagoval: "Proč by měli mít inženýři nějaké výhody na ÚP. Hrabat listí jim přece neuškodí.". A ano, naprosto souhlasím. Ten zákon je totiž naprosto idiotsky postavený. Dlouhodobě nezaměstnaný pobírající podporu musí odmakat 30h měsíčně bez nároku na odměnu.

V první řadě - práce by neměla být zadarmo, ani když vám někdo dává podporu v nezaměstnanosti! Nejde o to, že lidi zneužívají sociální dávky (což dokazuje nesmyslnost célého sociálního systému) by měli pracovat. Jde o to, že pokud nabídnu někomu, aby měl pracovníky, které nemusí platit, tak po tom hrábne hned a je mu už jedno, jestli je to cigoš, nebo bílej. A teď si to představte v praxi. Zrovna ta administrativa - obor, v němž je prakticky nemožné sehnat práci. Je tam zkrátka moc uchazečů. Pokud ale firmám nabídnete, že tuhle práci může dělat někdo zadarmo, tak takovou práci nesežene už nikdo. První, kdo z toho bude v prdeli, tak jsou studenti, kteří ale potřebují každou korunu a budou raději sedět za komplem, aby následně měli víc energie na studia. Další, kdo z toho bude v prdeli, tak holky, jako já - gympl/obchodka, praxe žádná. Tyhle pozice lidem, jako jsem já, umožňují nasbírat praxi, kterou bych jinde nenasbírala.

Další věc je ponižování těch, kdo zkrátka nechtěli studovat vysokou z nejrůznějších důvodů. Já třeba naznala, že je mi vysoká k hovnu a že ji ani nestuduju ze správných důvodů. Jsou i tací, kteří zkrátka nejsou šprti, ale jejich umělecké cítění a manuální zručnost je tak vysoká, že je z nich úžasný umělecký kovář. Teď ale k jádru věci. Opravdu by měl mít výhodu člověk, který má titul před někým, kdo titul nemá? "Oni systému dávají víc, než dělníci." - ano, doktoři, právníci, ti jo. Jenže ti s největší pravděpodobností nebudou dlouhodobě nezaměstnaní. Kdežto někdo, kdo toho inženýra dělal 15 let (znám takové - většinou chodí na párty si vyšňupat rypák, dělají bordel a je jim to u prdele, protože všechno jim zaplatí rodiče), chvilku byl v nějaké firmě, dokud ho nevyhodili a pak by měl od ÚP dostávat nějaké výhody, jen protože má Ing.? Jak k tomu příjde člověk, co se celý život věnuje řemeslu, aby v tom byl nejlepší?

"Dělník je nahraditelný." - dobře. Prodavačku, uklízečku - tu může dělat každý. Jenže elektrikář, instalatér, tesař...tihle lidé musí mít své řemeslo v ruce a než se ho pořádně naučili, strávili nad tím stejně tolik (ne-li víc) času, jako ten inženýr (podotýkám že pořádně...dělat věci nahovno zvládne každý dement).

Osobně neupřednostňuji nikoho. Ani inženýra, ani dělníka, ani gympláka...je mi to totiž u prdele. Každý je svého štěstí strůjce a koneckonců, pokud chce zneužívat sociální dávky, ať si to klidně dělá. Pokud mu to ten stát umožní, není to chyba člověka, ale státu.

Abych to ale dokončila. Ponižovat se nad někoho, jen protože si myslím, že jsem pro své povolání musel udělat víc, je prostě nefér.

Cesta není u konce

25. září 2017 v 15:21 | Spiral | 
Ačkoliv se dnes snažím tvářit jako milá a ochotná osoba, nebylo tomu tak vždycky. Bývala jsem potvora a ještě jsem na to byla hrdá. Byla jsem schopná vnímat jen samu sebe a na ostatní kašlat a pak se divit, že na mě kašlou taky. Bývaly to jednoduché časy, o to složitější bylo uvědomit si, co všechno jsem za tu dobu napáchala.

Nebylo to nic hrozného, respektive nic horšího, než středoškoláci dělaj. Zároveň to nebylo nic, na co jsem mohla být hrdá. Jít na diskotéku, ožrat se za cizí peníze a vyspat se s prvním sympaťákem, který do toho šel. Ráno se probudit, pamatovat si záblesky, pustit si film a zase od začátku. Žádné ponaučení, jen čisté bohémství opředené arogancí.

Ovšem ve chvíli, kdy jsem si sedla do kuchyně tehdejšího bytu, dala si tripa a začala si uvědomovat, co všechno jsem udělala. Bylo to, jako kdybych otevřela oči. Nebylo to nic hrozného, naopak. Bylo to něco, co jsem potřebovala. Vzala jsem tedy svůj seznam chlapů, šla na balkon a spálila ho se slovy "Teď už si nepotřebuji nic dokazovat.". Cítila jsem, jak jedné z mých nekonečně mnoha já spad kámen ze srdce. Oddechla jsem si a byla jsem ráda, že můžu začít vnímat svět jinak, než pohledem nadrženého debila.

Je fakt, že mi dlouho trvalo, než jsem se s tímto rozhodnutím srovnala. Možná to mě dovedlo až ke vztahu, který byl destruktivnější, než by kdy kdo čekal. Nicméně teď můžu jít hrdě po ulici, říct si jenom "Pěknej chlap." a jít zase dál bez představy, že mě týpek klátí někde ve sklepě. Můžu jít hrdě po ulici a milovat samu sebe ne protože po mě každej chlap touží, ale protože se mám upřímně ráda.

Čeká mne ještě dlouhá cesta k sebepoznání a sebekázni, ale cítím, že ten nejsložitější kus už jsem zdolala. Tak snad to bude inspiralizací pro všechny.;)

Kam dál