.
Nečtu to po sobě.

Bludička

21. května 2018 v 16:58 | Spiral | 
Potulný poutník kráčí lesem. Už si ani není jistý, jaký je cíl jeho cesty. Jednou se na ni vydal a jde tím světem dál, až došel zrovna sem, do mého domova. Už dlouho jsem s nikým nemluvila a byla bych ráda, kdyby mi někdo dělal alespoň na chvíli společnost. Třeba konečně najdu přítele, se kterým mohu sdílet mou oázu snů.

Jsem poměrně stydlivá a málokdy se dám s někým sama od sebe do řeči. Pokouším se poutníka zaujmout. Mé neonově žluté vlasy vlají ve větru a já se snažím vypadat, jako kdybych o poutníkovi vůbec nevěděla. Nejsem ale klasická víla a proto za mnou neutíká. Podívá se na mě a na chvíli se zamračí. Možná ví, kdo jsem. Jaktože neutíká? Je bláhový?

"Paní, můžete mi ukázat, jak se dostat pryč z tohoto lesa?" pravil poutník.

Nejsem si jistá, jak reagovat, tak se zachichotám. Možná už jsem zapomněla mluvit.

"Rozumíte mi?" přišel trochu blíž.

Je to zvláštní. Jsou to léta, kdy předemnou nikdo neutekl.

"Chcete, abych vám rozuměla?" odpovím.
"Chci se dostat pryč z tohoto lesa, už tu bloudím druhým dnem." začíná se mračit a já si nejsem jistá proč. Jsem zároveň trochu smutná. Po několika letech se dám s někým do řeči a on už by utíkal.
"A není to tím, že jste ještě nenašel, co zde hledáte?" snažím se ho rozpovídat. Chci vědět, co je zač a jestli je hodný mé oázy.
"Paní, na vtípky já nemám náladu. Můžete mi už konečně odpovědět, jak najít správnou cestu?" já ho nezajímám. Vysmívá se mi.
"Jistě, pojďte za mnou." a vpluji mezi stromy, do té nejtemnější tmy.

Poutník za mnou nejistě vykročil. Má ze mě strach? Měl by mít. Nečeká ho cesta ven, čeká ho cesta do hlubin lesa.

Došli jsme ke vstupu do jeskyně. Poutník má strach, jde mu vidět v očích.

"Pokud chcete najít cestu z lesa, tak vás zklamu. Tudy cesta nevede. Neměl byste se vysmívat těm, kteří vás žádají o pomoc. Mám pro vás dvě možnosti. Buď půjdete dál se mnou a budete mne brát s respektem a já vám ukážu přesně to, co chcete najít a nebo se rozdělíme. Ovšem garantuji vám, že tato část lesa je velmi nebezpečná a cestu zpátky budete hledat velmi obtížně."

Potník polkl naprázdno. Mám takový pocit, že nikdy nestál přes tak velkým rozhodnutím. Otřepal se a vykročil mým směrem.

Šla jsem do útrob jeskyně. Věděla jsem, že mou oázu potřebuje vidět. Jinak by za mnou nešel. Nejde za mnou, protože chce znát cestu ven s lesa, jde za mnou, protože je zvědavý. Strach v jeho očích vymizel a objevila se nefalšovaná dětská radost z nových věcí.

Došli jsme až do dómu jeskyně, která hrála všemi barvami. Aby ne, je to můj domov už celá tisíciletí a ještě tu nikdo nebyl.

"Kde to jsme?" zeptal se poutník užasle.
"Všude a nikde. Je to můj domov." potník nevěděl, co říct. Sedl si na zem, odložil si věci vedle sebe a pozoroval oltář vytvořený z krápníků.

Byla jsem ráda, že je tady. Konečně mám někoho, komu se mohu svěřit. Konečně je tu někdo, komu mohu říct úplně všechno, co jsem za ty tisíce let viděla a prožila.

"Jak se jmenujete?" byla jsem v šoku. Nikdo se mne na jméno nezeptal.
"Říkají o mně, že jsem bludička. Své pravé jméno neznám, možná mi ho jen nikdo nedal."
"Proč jsem tady?"
"Abyste našel konec, který vám otevře nový začátek. Jsem chaos a protiklad."
"A vy mi s tím pomůžete?"
"Nebude to levné."
"Co mne to bude stát?"
"Všechno, o čem jste si myslel, že je vám blízké."
"Když si jen myslím, že jsou mi tyto věci blízké, tak nemám co ztratit?" usmála jsem se. Našla jsem toho pravého.

...

Poutník a bludička splynuli v jedno. Ani jeden nevěděl, co bude dál. A ani já nevím, jak to s nimi dopadlo. Kruh se ale uzavřel a vznikla nekonečná spirála událostí, která ty dva provází po zbytek věků.
 

Další povídání o historii Spiral a já už nevím, jestli to vůbec někoho baví

17. května 2018 v 19:51 | Spiral | 
Poslední dobou opět přemýšlím nad satanismem a co mi tohle učení dalo.
"Myslím si, že mi satanismus pomohl utvořit sebevědomí."
"A kolik ti bylo?"
"19? 20?"
"A neříká se tomu dospívání?"

Jak jsem viděla téma týdne "Zlo v každém z nás", musela jsem se nad tímto rozhovůrkem zamyslet.

Když je člověk v pubertě, mlátí to s ním jak v mixéru. Člověk cítí všechno, nebo nic. Neví pořádně kdo je a kým bude. Všichni mu říkají, že by měl být někdo jiný a tak se začne projevovat ten satánek, který je opravdu v každém z nás. Na dospělosti není nejtěžší naučit se zodpovědnosti, nebo finanční gramotnosti, jak mnozí (i já) říkají. Nejtěžší na tom je smířit se se svým vnitřním démonem. Dát mu prostor a zároven mu dát kapku svědomí.

Satan, zlo, nazývejme to jak chceme - není něco, co bychom měli vymýtit. Jsme to my - lidé. Jsou to vlastnosti, kterými oplývá každý z nás, at chce, nebo nechce. Můžeme se snažit být svatoušky, můžeme si do svědomí nacpat tunu informací o tom, "co se nedělá", ale to zvíře v nás tam pořád je.

Když mi bylo těch 19 myslela jsem si, že jsem to "zlo zavřela do klece" a mám od něj klid. Jakto, že se mi ale stávalo, že jsem šla jen tak sama do hospody, ožrala se jako idiot a skončila s prvním divnotýpkem v posteli, který na mě byl milý? Jakto, že se mi stávalo, že jsem křičela na kamarády, kvůli absolutním kravinám? Byla to část mé osobnosti, kterou jsem odmítala rozvíjet a dala ji sprostě k ledu.

Bylo mi skoro 21 a já si dala dost divnýho tripa, kde se mi to "zlo" zobrazilo jako osoba a uklidnovalo mě:
"Neboj, jsem zpátky. Jen mi musíš dát chvili čas, než se spolu zase seznámíme. Dlouho jsme se neviděly."

Následující rok byl divoký. Dělala jsem věci, které jsem si roky zakazovala. Pokoušela jsem svoje hranice a limity až jsem nakonec dospěla k závěru, že můžu zakopat válečnou sekeru a spojit dobro a zlo dohromady.

Pořád se na sebe občas dívám jako na několik človíčků, ovšem ani jeden z těch človíčků není absolutně špatný, nebo absolutně dobrý. Všechno to jsou komplexní osobnosti, které v tom zmateném celku dávají smysl.

Usmířila jsem se sama se sebou. Ted už se jen musím usmířit s křivdami, co mě po cestě potkaly. A možná je nebrat jako křivdy, ale jako menší překážky na cestě, která by jinak byla poměrně nudná.

A hlavně - "dobro" a "zlo" jsou poměrně vágní a černobílé definice. Jsme duhoví a občas se nám některá z barev nezdá.

Superexcited!

13. května 2018 v 23:41 | Spiral | 
Buď jsou admini naklonění vesmíru, jako já a nebo si hledám v tématech týdne význam, který mi tam sedí (forerův efekt, nebo tak nějak), ale každé téma týdne mi sedí přesně do rámce témat, o kterých chci psát.

Právě prožívám neuvěřitelné štěstí. Pískám blahem. V pátek jsem byla na konzultaci na kérku. Byla to úplná náhoda. Nemám moc peněz a kérku jako takovou si ještě nemůžu dovolit. Začala jsem pracovat svým způsobem kvůli tomu, abych si na podobné ptákoviny vydělala. Našla jsem na fejsíčku inzerát, že jeden tatér hledá modelku na akci. Rozklikla jsem si jeho profil a jistila jsem, že jeho kérky ve skupině o tetování lajkuju asi nejčastěji. Byl to dokonce folklorní motiv, o kterém jsem snila už docela dlouho, ale nevěděla jsem jak a ani kam. Veděla jsem, že nějakou připomínku hodových časů si budu chtít uchovat.

Dojela jsem a týpek byl od pohledu neuvěřitelně sympatický. Vytáhla jsem knížku o krojích, kterou mi půjčila mamka a on byl nadšený. A já byla nadšená z toho, co mi chce na dekoltu udělat. Povídali jsme si o zájmech a co děláme a došli jsme na to, že bydlel ve stejném městě, jako teď bydlím já a že za jeho časů ještě nezažil psytrancový párty, které pořádáme my. Opět, největší náhoda pod sluncem. Vesmír mi seslal tatéra, kterého ještě k tomu nebudu muset platit...alespoň ne v tak obrovských částkách, jako by to bylo za normálních okolností.

Nicméně důvod, kvůli kterému jsem začala pískat je trochu odlišný, ale vzpomněla jsem si i na kérku. Napsala mi M., že má pro mě nachystané sazeničky různých druhů zeleniny. Mamka má pro mě nachystané bylinky. M. se nabídla, že mi s tím pomůže a dojede. Strašně si toho vážím, protože vím moc dobře, jak moc obtížné je pro ni se dostat z komfortní zóny a jít někam jinam, než je psytrancová párty a její vlastní zahrada (za poslední měsíce udělala takové pokroky, že se nestačím divit, ale možná ji neznám tak dlouho a zima dělá své).

Svět se v dobré obrací a já jsem pořád jen sarkastická a protivná...a možná jsem zkrátka taková. Nemusím se těmto vlastnostem bránit. Možná mám zablokovan energie, možná nemám vyřešené dětství, co já vím. Je mi dobře, když si z věcí a lidí dělám tak trochu prdel. Snažím se nepovyšovat. Snažím se všechny respektovat. Ne vždycky mi to vyjde, ale prý nepůsobím jako emocionální upír, ale jsem trochu děsivá...jáchárád (Zorg z Pátého elementu :)).

Jsem opilá, je něco kolem půlnoci, můj chlap je kdesi v prdeli v Jižních Čechách (jak se kam dávaj velký písmenka už mi fakt není známo) a já čumím na Awkward a říkám si, že jsem na ten seriál už moc stará.

Miluji svůj život. Je čím dál tím lepší. A já jsem čím dál tím víc smířenější s tím, že jsem zkrátka dost líný člověk a že se můžu chválit za cokoliv, co udělám, protože i samotné odložení wake and bake je úspěch.

A teď jdu...dát dalšího bonga a seriál a snad usnu, než se zblázním. Po padesáté za tento den. Jupí!
 


Not my problem, bitches!

2. května 2018 v 19:01 | Spiral |  Oni
Slyšíte to? To je kámen, který mi spadl ze srdce. Víte, od toho plesu jsem dost zranitelná. Vzala jsem celou zodpovědnost tak nějak na sebe a moc mi nedošlo, že i V. v tom má dost velký podíl.

Oddechla jsem si, protože konečně byl schopný přiznat chybu a jakožto člověk, který se vší pravděpodobností do budoucna bude vést lidi, musí se naučit, že přiznání chyby je jedna z nejsvětštějších vlastností každého leadera.

Taky mi došlo, že skutečnost, že A. s náma všema úplně přestříhla vztahy, není moje chyba. Je to její řešení problému, který neuměla vyřešit jinak, než spálit všechny mosty. Nebyla schopná zareagovat ani na omluvu, nebyla schopná pochopit, že po třech dnech na nohou a celkové spánkové deprivaci, se chovám jako Godzilla. A já ji varovala. Ona prý že mi odpustí...neodpustila.

Nemusím být zklamaná, nemusím být naštvaná. Může mě to mírně mrzet, ale ve skutečnosti to není můj problém. Můj problém je, že neumím věci řešit za pochodu. Že když se naseru a jdu za někým "to dořešit", dopadá to tak, že si rvu vlasy bud já, nebo můj "oponent".

Velké ponaučení pro příště: Všechno řešit s chladnou hlavou. Racionálně a bez emocí. Emoce v řešení situací nemají co dělat a je jedno, jak moc mě dotyčný naštval.

A hlavně - nikdy nikomu nedávat zadarmo vstup pro kámoše, protože dělá smutný oči. Chtějí zadarmo vstup? At přijdou pomoct chystat a nebo at si sednou na vstup (mamce od A. bych ale nevěřila s penězma ani náhodou, nenechala bych ji samotnou u kasy, ani kdyby trakaře padaly).

Mám se ráda. Tak se nemůžu trestat za věci, které jsem neudělala. Musím vzít zodpovědnost pouze za mou část problému a s tím se vypořádat. Všechno ostatní není můj problém.

Zpátky do reality prosím

1. května 2018 v 10:31 | Spiral |  On
O lásce v dnešní době panuje spousta lží, které si láska samotná nezaslouží. Zbytečně se romantizuje a lidé pak mají pocit, že kdo miluje, nesmí se hádat a nikdy nesmí druhému říct, co se mu nelíbí. Láska ale není jen o té nádherné prvotní zamilovanosti. Láska má v sobě celou škálu emocí a právě proto se jí většina lidí bojí.

Hodně holek čeká na prince na bílém koni, ale moc jim nedochází, že samy se jako princezny nechovají. Diví se, že z chlapa, kterého si ulovily kuřbou na záchodcích vesnické diskotéky, se vyklubal debil, co je při nejlepším "jenom" podvádí na každém rohu. Já nikdy takového prince nechtěla. Chtěla jsem rovnocenného partnera, který bude chápat, že jsem "tak trochu" magor a zároveň jím tak trochu bude taky.

Neklofla jsem ho na diskotéce, ani na párty. Klofla jsem ho v županu. Když jsem byla v županu, požádal mne o ruku a v županu mne vidí prakticky každý den. Teď už plánujeme svatbu, domeček a do roka snad i otevřeme vlastní hospodu.

Ovšem náš vztah není takový, jaký vidíme v romantických filmech. Náš vztah je založený na upřímnosti, lásce a porozumění. Museli jsme ujít dlouhou cestu a museli jsme si projít i notnou dávkou nehezkých chvil. To všechno nás ale obrnilo a jsem si jistá tím, že mě na něm už nemůže nic překvapit. On je smířený s tím, že jsem roztěkaná hraničářka a já jsem smířená s tím, že je sociopat bez emocí.

Ani ne tři měsíce zpátky jsme měli vážné problémy a chvilkama to vypadalo tak, že se rozejdeme. Krizi jsme ovšem přešli. Univerzální návod, jak takovou krizi přejít? Jistě že existuje - prostě se na chvilku zamyslet ne nad tím, co dělá blbě ten druhý, ale co dělám blbě já. Zároveň se zamyslet nad tím, proč spolu vlastně jste a co dobrého jste si navázjem přinesli. Pokud i po takovém zamyšlení (které musí ale trvat delší dobu, než jeden nasraný večer) zvážíte, že to nemá cenu...tak nevím, nejsem manželský poradce. Je to zkrátka na každém aby si zvážil, jestli mu ten vztah za to stojí.

Vztah ovšem není o tom, aby dva spolu byli permanentně sluníčkově šťastní, vztah opravdu není o "...a žili šťastně až navěky.". Vztah je o bolesti, o upřímnosti, o překonávání překážek a vzájemné pomoci. Vztah je totiž o úplně stejných věcech, jako je život. Výhodou oproti samotě je, že se máte komu vybrečet na rameni. Máte komu říct, že se bojíte. Máte komu říct, že vám něco nejde. Máte se ke komu přitulit, když se vzbudíte z noční můry. Máte prostě parťáka, se kterým tyhle životní sračky řešíte ruku v ruce.

Hlavně se z toho neposrat. Ale ujišťuji vás, že "ten pravý" nevypadá jako váš idol z plakátu, že se vám na první pohled možná ani nebude líbit. Ujišťuji vás, že "ten pravý" na vás nikde nečeká a zároveň ho nemusíte nikde hledat. "Toho pravého" najdete jen tak, že sami půjdete cestou života dál a v určitém bodě (a ideálně kdy na to ani jeden z vás nebude připravený) se ty cesty spojí a ať chcete nebo nechcete, budou tam v určité podobě navěky.

Jsme líní a nevyrovnaní...a není to naše chyba!

29. dubna 2018 v 18:47 | Spiral |  Oni
"Opravdu je problém v nás?"

Po Facebooku už nějakých pár měsíců běhá tohle video. Neříkám, že bych s panem Simonem vyloženě nesouhlasila, ale jak moc se snaží přijít na to, kde je problém, tak moc zabředává do skutečnosti, že si za to ti mladí můžou sami, protože nejsou schopní nechat mobil doma.

Osobně už jsem na slovo "mileniál" trochu alergická. Média to slovo nadužívají a díky tomu nás mladé už nikdo nebere vážně. Charakteristické vlastnosti, kterými oplývá KAŽDÝ adolescent se nyní probírají v médiích, jako kdybychom tu "zlou adolescenci" měli nějak vymýtit, vyléčit. Není přece možné, aby někdo, komu nebylo ani 25 měl deprese!

Neumíme navazovat vztahy, to je fakt. Člověk si s někým rozumí a jakmile se ti dva rozloučí, musí si potvrdit, že jsou teda kámoši. Kde jinde než na Facebooku. Lidé si tedy hned při prvním setkání musí sdělit, že nejsou "jen známí", ale rovnou "přátelé". Ovšem přece jenom - "známí" a "přátelé" - to jsou dvě naprosto odlišná slova a v dnešní době se berou jako synonyma. Však kolikrát jste označili člověka za "kámoše", i když jste se v životě viděli dvakrát a jediné, co vás ted spojuje, je počet lajků pod profilovými obrázky.

Já ovšem nevidím problém v sociálních sítích jako takových. Vidím problém ve výchově a to dost závažný. Místo toho, aby nás rodiče učili, jak navazovat vztahy a jak si je udržovat, tak nás hodili do pískoviště a "nějak si to vyříkejte". Rodiče už nezajímalo, že to děcko ve školce vyloženě trpí, protože ho tam každý druhý děcko mlátí. Vyřešit to má učitelka, rodič pak má dostat naprosto vyrovnané a klidné dítě, aby ho nerušilo, když bude odpočívat po práci. Rodiče přehazují zodpovědnost na učitele a samosebou učitelům jsou vztahy mezi dětmi docela ukradené...za ty prachy se jim ani nedivím. Tak se s tím děcka nějak poperte.

A když se děcka začnou nenávidět mezi sebou? Zavoláme psycholožku a ta to vyřeší! Že bychom těm dětem ukázali, jak se to má dělat? Nee...učitelé se ještě budou před děckama hádat mezi sebou, rodiče po sobě budou štěkat každý den, ale děcko má být hodné, vzorné a má mít všechny vlastnosti které...jsme mu nikdy neukázali?

Rodiče nás vedli k samostatnosti, ale nedošlo jim, že některé věci se nenaučíme vlastní zkušeností, ale zkušeností z rodiny, nebo známého prostředí. Pokud chceme, aby následující generace uměla navazovat vztahy, musíme jim jít příkladem a nezapomínat na vztahy, které jsme si v životě nasbírali sami.

Problém není v mileniálech, problém je v celé společnosti. Společnost, která udržuje při životě lidi, kteří už dávno měli zemřit a zanedbává lidi, kteří svůj život teprve začínají.

Zkrátka bych byla ráda, kdyby mě někdo dokázal pochválit i za to, že jsem zvládla svoje psychické problémy i přesto, že mi rodiče a celá společnost spíš házeli klacky pod nohy, než aby mi pomáhali. Byla bych ráda, kdyby mi někdo nabídl pomocnou ruku do startu. Nemyslím finanční, informační by stačila. Byla bych zkrátka ráda, kdyby mi někdo alespon řekl, co jsou má práva a povinnosti. Nechci, aby se o mě někdo staral, ráda se o sebe postarám sama, ale jak, když mi nikdo není schopný ani podat informaci o tom, že při DPČ nemusím platit zdravotní pojištění.

Třeba si společnost jednou uvědomí, že nemá pečovat jen o seniory, ale i o ty, kteří ty seniory budou celý svůj život platit.:)

Svět za růžovým kukátkem

19. dubna 2018 v 12:18 | Spiral | 


























Miluji tuhle píseň, miluji ji zpívat, miluji zavřít oči a ocitnou se ve světě v růžovém kukátku.

Je sice poledne, ale já mám ráno. Ležím v posteli a dívám se na Dr. House. Moc mě to nebaví a tak brouzdám po internetu až narazím na téma týdne "Když zavřu oči". Okamžitě se mi vybavila píseň z Protektora a pocity, které při ní mívám.

Nejsem si úplně jistá tím, jestli mám lehkou synestezii od malička, nebo jestli mám tak vyhulenou/vytripovanou palici, že mi vizuály zůstaly navždy, nicméně je to nádherné. Když zavřu oči, skutečně vidím líp.

Nejprve se mi zobrazí pruhy, nejspíš pozůstatek světla ze žaluzií. Ty se začnou hýbat do rytmu hudby a když se rozezpívám, rozvibrují se natolik moc, že se ocitám v tunelu a mířím za světlem. Proto ráda zpívám a snažím se rezonovat natolik moc, že se mi rozskřípají zuby.

Ovšem pocit, který miluji ze všeho nejvíc je, když zavřu oči a skrze víčka se podívám do Slunce. Jde vidět a hraje všemi barvami. Ocitám se v království, které jsem si vytvořila pro tento účel. Je to vnitřek hvězdy a já jsem uvnitř koule, z níž se tyčí obrovské věže s balkony. Po pár minutách odvrátím zrak a rozmrkávám příval světla v mých očích. Ještě dobrých pár minut vidím scenérie z města, které mizí a chřadne, stejně jako vědomí, že vše je to jen má představa...nebo snad? ;)

Nevím, jestli jsem se zbláznila a nebo se ze mě stal ezomaniak, ale když člověk zavře oči, vidí slabé proudy energií. Možná je to hra světla, možná je to opravdu spirituální svět, který jsme schopní vidět úplně všichni, pokud se snažíme, teď si s těmito vizuály ráda hraju. Možná když přestanu hulit, tak všechno zmizí. Možná taky ne a možná mě jednoho dne za podobný článek zavřou do blázince. Kdoví. Teď si užívám svobody myšlení a bezbřehé fantazie.

Tento článek asi nedává smysl, já vím. Ale je těžké popsat světy, které vidíte a ve kterých rádi relaxujete, než jdete spát. Je těžké popsat ten pocit, když si tvoříte svou jedinečnou budoucnost, která nemusí nikdy nestat. Možná jsem snílek a měla bych být nohama na zemi, jenže já jsem vodnář, ti budou navěky lítat prostorem jako ptáci a nic je nezastaví.

Půjdu kam chcu!

6. dubna 2018 v 13:48 | Spiral | 























"...Papírový draky
slunce, hory, mraky
umět chtít to, co mám
poznat, když se mýlím
opustit v tu chvíli
pro neznámé to, co znám..."

Dva roky stagnace a nejistoty. Dva roky vymýšlím, co budu dělat. Dva roky si říkám, že ten život nemůžu promrdat, jen protože je to jednoduché. Dva roky se bojím toho kroku do neznáma. A bojím se toho jen z důvodu, že dosud jsem všechny takové kroky podnikla s tím, že jsem za sebou spálila všechny mosty a šla někam, kde to vůbec neznám. Bez zkušeností, bez kontaktů, bez ničeho.

Bojím se a nebojím zároven. Těším se a obávám se. Pořád mám tendenci se zahrabat pod peřinu a dospělost odložila ještě o chviličku. Společnost nás mladé totiž děsí. "Už bys měla dospět.", "Měla by sis sehnat práci.", "Měla bys přemýšlet, co s budoucností.", "Měla by ses připravovat na to, že jednou budeš mít rodinu.". Jako kdybychom si k těmto věcem nedošli sami. Jako kdyby nás před tím vším museli varovat. A pak čekají, že se do dospělosti vrhnem s nadšením a elánem.

Problém je v tom, že já se dospělosti a zodpovědnosti nebojím. Já to jen neumím. Nikdo mě to nenaučil, protože mi rodiče zodpovědní nikdy nebyli. Ted si nejsem schopná zaplatit ani nájem a všechno za mě platí můj chlap. Jistě, že bych se mohla zvednout a jít makat do Lidlu. Ale ve vší upřímnosti - myslím si, že mám na víc.

A tak se hlásím aspon na tu VOŠku. Proč? Je mi jasné, že se tam nic extra navíc nedozvím, ale aspon ten mozek na tři roky zaměstnám. Budu mít před sebou cíl, který když dám, tak sama sobě dokážu, že nestojím za úplné hovno.

"Jeden malý krok pro lidstvo, jeden velký krok pro Spiral."

Dopis tátovi

20. března 2018 v 13:16 | Spiral |  Ty
Milý táto,

chci Ti napsat tento dopis. Jsme totiž stejní - Ty a já. Oba dva jsme magoři, oba dva nás mrzí, když jsou na nás lidé hnusní. Oba dva nás mrzí nálady ve společnosti, protože je vnímáme víc, než ostatní. Oba dva nás trápí ty stejné věci. Ale ta nejdůležitější - oba dva trápíme sami sebe navzájem tím, že se odmítáme svého trápení zbavit.

Nikdy jsem Tě brečet neviděla a to je právě ten problém. Ani já sama na veřejnosti nebrečím. Beru to jako slabost a zradu vůči svojí hlavě. Nikdy jsem Tě neviděla trápit se kvůli obrovským problémům, co sis nasekal v devadesátkách. Viděla jsem Tě vždycky se jen smát a nebo jako toho největšího protivnýho bručouna pod sluncem.

Chtěla bych Ti pomoct, problém je v tom, že ani pomoct nechceš. Bereš to jako "svou věc", aniž by Ti došlo, že Tvoje psyché má vliv na celou rodinu, včetně Tvé sestry. Jsi v tomto ohledu tak strašně zahleděný sám do sebe, že Ti nedochází, jak moc se kvůli tomu Tvá dcera trápí. Chci, abys věděl, že jediné, po čem celý život toužím, tak abys mě bral jako člověka a ne jako svého zaměstnance.

Nemůžu na Tebe celý život brát ohledy. Nemůžu se celý život smát, i když mám chuť křičet "Už drž hubu! Už mě tvoje tříhodinové pičování nebaví!". Nemůžu si celý život říkat "Tak takhle dopadnu?". Musím s tím něco dělat a Ty mi v tom jenom bráníš. Pořád si jen utahujete z toho, že jsem "nevyužila svého potenciálu", aniž by vám došlo, že na tom máte také svůj vliv.

Toužím po tom tohle celé hodit za hlavu a žít v přítomnosti. Tak proč mi tu minulost neustále předhazuješ? Proč Ti musím neustále připomínat, že jsem někdo jiný, než ta vzteklá puberťačka? Proč sama sebe musím otravovat nasraností, protože si neumíte zorganizovat vlastní život? Proč musím řešit i vaše finanční problémy a mít na sebe napsanou firmu, kterou nechci? Dělat práci, na kterou nemám buňky, jen aby ses z toho nezbláznil?

Dochází Ti vůbec, co pro Tebe dělám? Nedochází...jen mi nadáváš za to, jak jsem nezodpovědá, jak jsem se vykašlala na školu a jak se teď věnuju samým hovadinám. Nedochází Ti, že některé věci chtějí čas. Nedochází Ti, že se nespokojím s prací pokladní v Lidlu, jen abych byla zaměstnaná na HPP, což je vlastně jediné, o co Vám aktuálně jde.

Nejde Ti o mé blaho, nejde Ti o mé štěstí, jde Ti jen o to, že bys nepřežil, kdybys musel říct "Moje dcera skončila pod mostem.". Ale ne z lístosti, ale ze své vlastní arogance - přece Ty, jakožto velký podnikatel, bys nemohl mít dceru bez domova, to by Tvé ego nestrpělo.

A tak mě trápíš dál a dál a já pomalu mizím. Mám Tě tak strašně ráda, ale už to nedávám. Snažila jsem se s Tebou vycházet, ale Ty o to nejevíš sebemenší zájem. Chceš jen mít tu dcerušku, která po Tobě zdědí firmu. Chceš mít někoho, kým se můžeš v nebi pyšnit. Máš ale tři skvělé dcery, jen se už jednou provždy smiř s tím, že nemají doktorát.

S pozdravem a světlem v duši

Spiral

Proměna tváří

18. března 2018 v 12:26 | Spiral |  Oni

"Nechceš se na to už vykašlat? Vždyť je to tak dávno."

Ne. Není to totiž tak jednoduché. Občas mám pocit, jako kdybych cestovala časem do zážitku, který mne nějakým způsobem poznamenal. Občas je složité rozlišit, kdy a kde jsem, ale protože nejsem debil a mám zájem se sebou pracovat, tak je to čím dál lepší.

Dost se mi spouští vzpomínky na minulou práci. Dělám teď podobnou, ale v mnohem lepších podmínkách. Občas si připadám jako "válečná oběť", když si uvědomím, že vlastně nemusím hrotit, jestli jsem na záchodě dvě minuty a nebo pět.

Nejhorší je to se vztahy. Ono je totiž strašně snadné dosadit do druhého obličej člověka, kterého vám nápadně připomíná. To jsou teprve zmatky. Třeba teď jsem seděla na pokladně s jednou starší paní. A čím dál tím víc mluvila, tím víc se jí obličej proměňoval do Babišovy podoby...aniž by řekla, že ho volila.

Teď mi to dokonce posralo jeden vztah, kdy jsem v kamarádce začala vidět obličej Z. Holky, která mi ublížila ze všech lidí snad nejvíc (a já jí koneckonců taky, ale to je na jindy). Ale mělo to svůj důvod. Hlava se mě snažila upozornit na to, že jí nemám až tak úplně věřit. A radila dobře. Teď jsem se totiž dozvěděla, že se se mnou začala bavit jen kvůli tomu, aby mi sbalila chlapa. A dělala všechno pro to, abychom se rozešli. Takže teď jsme v totálních psychu, protože ona do mě ryla, že se s ním beztak rozejdu a do něj, že jsem holka, se kterou to nemá moc smysl. Samosebou že využila toho, že jsme na psychedelicích.

Takže skončil další vztah a já se utápím v tom, co bylo. Jsem nakonec ráda, že to takhle skončilo, ale byla bych mnohem radši, kdyby nás (a s tím i celou crew) teď nepomlouvala po celým městě, aniž by měla důvod.

Ať už si vzpomínky skončí. Já chci přítomnost!

Kam dál