.
Nečtu to po sobě.

A má to šukání cenu?

28. srpna 2018 v 19:45 | Spiral | 
"I've tried everything to feel something but nothing."

Bylo mi 15, když jsem byla na prvním večírku. Opila jsem se z tequily a vyspala se s jedním...prostě týpkem. Nic zvláštního na něm nebylo, jen vypadal jak jeden týpek ze seriálu. Byla jsem na to hrdá, teď zpětně mi dochází, že hrdost mi byla celou dobu maskou. Ať už šlo tady o P., nebo o dalších 36 chlapů, hrdost tam asi nikdy nehrála roli.

Arogance, to je to, co mi celou dobu rezonuje hlavou, když si na ty doby vzpomenu. Měla jsem nosánek nahoře, protože byly doby, kdy jsem měla jakéhokoliv chlapa, na kterého jsem si vzpomněla. Ani nevím, co jsem měla za cíl, možná najít pravou lásku? Spiral, láska se hledá v očích a ne v rozkroku.

Teď už mi připadají jednorázovky ubohé a trapné. Nemám zájem spát s chlapem jen tak. Nechci se jen tak rozdávat, protože mi orgasmus od mě samotné nestačí. Možná kdybych byla single, mluvila bych jinak.

Víte, člověk když chrápe se třema chlapama za noc, tak se necítí líp. Ani hůř. Prostě pořád stejně a jen si říká, proč potřebuje vystřídat za noc tolik chlapů, kolik někteří neměli ani za celý život. Sex s náhodnými účastníky tohotéž večírků slouží jako placebo na zlomené srdce.

Nyní jsem v situaci, která je mi přijemná i velmi nepříjemná zároveň. Bydlíme s jedním kámošem, který mě začal mírně fyzicky přitahovat. Spíš zvědavost, než skutečná přítažlivost. A od té doby, co jsem mu to (já kráva) ožralá řekla, mi došlo, že je to oboustranné.

Promluvila jsem si o tom s V. a tak nějak jsem se shodli, že jsme oba dva kurvy a asi si v budoucnu nemůžeme vyčítat, když se podvedem. Dokud tam nebudou zatažený city, tak je to v pořádku.

V podstatě jsem dosáhla toho, po čem jsem na střední toužila.

Stejně nic necítím. Stejně jsem jen vnitřně tak trochu vděčná za to, co mám, ale stejně...ta vyprahlost mě jednou zabije.
 

Být tebou, tak nejsem tebou

27. června 2018 v 11:26 | Spiral |  Oni
"Být tebou, tak bych se na to vykašlala. Vždyť nemusíš všechno tak hrotit."

Říká mi kamarádka prakticky pokaždé, když se vidíme. Problém je v tom, že jsem hrotič a jakmile něco nehrotím, připadá mi, že je to až moc v pořádku a přece já nemám v životě takové štěstí, aby bylo něco v pořádku, tak začnu hrotit věci, které nemusím a tím to pak celý poseru a pak už nastane chvíle, kdy to hrotit musím. A M. se plácne do čela a řekne si "Drž hubu, má to smysl řešit? Nemá, tak drž hubu.". A já držím...na chvíli.

"Být tebou, tak bych přestala řešit, co se ti stalo na střední a začala žít svůj čtyřiadvacetiletej život."

Říká mi snoubenec prakticky pokaždé, když začnu nadávat na mou bývalou třídní, že mi zmrvila celý život. A já vím, že už to řešit nemusím, že už je to dávno za mnou. Pak se ale člověk podívá na své staré vysvědčení, s třídní důtkou (měla to být trojka z chování, ale nikdo z učitelského sboru nepochopil proč, tak to nebylo ani ne ředitelskou) a vzpomene si, jak moc pokrytecky se třídní na výletě v Praze chovala.

"Být tebou, tak bych jí napsala a zeptala se, jak jsi na tom. Budeš mít aspoň závěr."

Říká mi kamarád, když se mu svěřuji. Kamarádka mě odstříhla a ani ahoj neřekla. A já nevím, co by bylo lepší. Jestli od ní slyšet "Nesnáším tě!" a nebo to nechat vyhnít bez závěru. Ne všechny věci v životě musí mít konec. Proč je tak jednoduché to napsat a ne podle toho žít?

"Být sama sebou, tak bych se vysrala na všechno a hodila si mašli."

Říkám si pokaždé, když mi všichni říkají, co by dělali na mém místě. Já jsem ale jiná, chápu věci jinak a jsem až zbytečně citlivá. Oni by neudělali to stejné na mém místě. Oni by se do takových situací ani nedostali.

Jsem sama sebou a hodlám být i nadále. Nechci věci přestat hrotit, protože "by se to mělo". Chci věci přestat hrotit, protože mi to ubližuje. Rady do života v mém případě nedávají smysl. Málokdo se totiž umí zamyslet nad tím, co musím každý den prožívat. Začátek věty "Být tebou..." je proto to nejhorší, co mi můžete říct.

Běžný den divnočlověka

18. června 2018 v 15:00 | Spiral | 
Člověk sedí doma a nic nedělá. Čumí do zdi, nebo do mobilu, z postele odmítá vstát, odmítá se najíst, tělo jako kdyby se chtělo zničit, protože sebevraždu mu mozek nedovolí. Jakmile má možnost vyjít ven, rozbuší se mu srdce. Hodí si sprchu, obleče se, namaluje se a říká si, že vypadá skvěle. Usměje se na sebe do zrcadla, řekne si svou klasickou mantru: "Mám tě ráda Báro." a jde ven.

Do sluchátek si pustí písničky a jde ulicí. Občas si prozpěvuje, občas si zatancuje, občas se usměje na lidi. Sedne si do tramvaje a čumí ven. Srdce začne bušit hlasitěji. Podívá se do lidí a vidí všechny ty nasrané obličeje. Občas je jich i pár šokovaných, to mu zvedne náladu. Neonově žluté vlasy překvapí dost lidí. Ale ty ostatní otrávené:
"Co když smrdím a člověk se xichtí, protože nedokáže snést ten smrad?"
"Co když kolem sebe šířím negativitu a lidi to vnímají?"
"Co když jsou to lidi, kteří mě znají a já si je nepamatuji a udělala jsem jim něco strašného?
..."Mrdám na to." řekne si člověk a dívá se dál z okna. Při výstupu z tramvaje se otře o spolucentujícího. Otřepe se, udělá "Fsss." a uteče z tramvaje, mnohdy špatným směrem.
"A tak teď si o mně musí myslet, že jsou totální magor."

Vystoupí z tramvaje a jde do obchodu. Pořád má sluchátka, v nich obvykle Lily Allen, nebo Shoking Blue. Zasekne se do melodií, má chuť zpívat na celý obchod a díky tomu přeruší své myšlenky a už vůbec netuší, pro co chtěl jít. Vytáhne svůj seznam úkolů a chodí křížem krážem po obchodě a snaží se vyhnout pohledům prodavaček, kterým určitě musel zvednout náladu a nebo alespoň přinést možnost, jak se na hodinu zabavit a člověka pomlouvat.

Vyjde ven z obchodu a vedro ho praští do hlavy. Před očima dva velké černé tunely, které postupně rozmrkává a zakrývá si oči před sluncem. Zavrávorá a musí se držet zábradlí, než znovu získá ztracený zrak. I když člověk potřeboval udělat spoustu věcí, má choutky na to, že pojede domů do postele, zakrýt si hlavu peřinou a celé to nějak zpracovat.
"Ne, to zvládneš." řekne si, napije se vody, pustí si Temptation od New Order a jde dál.

Cítí se dobře, osmdesátková melodie jako kdyby mu dodala sebevědomí. Ocitne se v bance. Musí zrušit účet, což mu poslední týden připadalo jako nereálný úkol:
"Oni si určitě něco začnou vymýšlet a budou mě chtít u nich nechat." zní nejčernější scénáře.
Po pěti minutách v bance je vše vyřízeno a může jít domů.

Je bez vlastních dluhů a s odhodláním do života. Občas to není moc jednoduché, občas je žít nadlidský úkol.

Je to ovšem pouze o jediné věci - nezavírat se do vlastních pastí. Všechno se dá zvládnout i s úsměvem, pokud se chce. Stačí jen chtít, pak žádné pasti nebudou, pak žádné překážky nebudou a pak...se člověk zase vyčerpá a bude muset být měsíc pod peřinou. Tentokrát to tak nebude. Peřinu nechá peřinou a jde radši s Beethovenem na zahradu zaštipovat rajčata.
 


Úkosti z kosti

11. června 2018 v 10:18 | Spiral | 
Jak je to jen možné, že jsem nyní opět v posteli, nachystaná že půjdu do práce a rozdýchávám úzkostné stavy. Práce by mne bavila, ale všechny okolnosti okolo...je to trochu náročnější.

Byla jsem tam týden vkuse a dalo mi to zabrat. Klimatizované prostředí, otevřený prostor a prudérní kolegové. Do toho tam já - žluté vlasy, tunely a absolutní neschopnost si vzít na sebe "něco slušného". Byla bych neuvěřitelně ráda, když bych se mohla zvednout a dojít do té práce. Proč to nejde? Proč je to tak složité?

Musím tam zavolat. To je snad ještě horší, než tam jít. Choulím se u počítače, nechávám se rozhodit projíždějícím autem. Mobil neustále leží vedle mě a já se začínám čím dál tím víc hroutit.

10...9...8...7...počítám a zhluboka dýchám. Nic nepomáhá. Proč? Jsem úplně rozhozená. Nevím, co mám dělat.

O hodinu později pořád ležím v posteli. Už jsem se vyslékla a jsem trochu klidnější. Nemusím tam jít. A nebudu muset ani v červenci, ani srpnu. Úkosti mám pořád, vždyť ty prachy potřebujem.

Budu chodit na terapie. Už to jinak nejde. Snad mi to pojišťovna proplatí. Potřebuji si s někým popovídat a říct mu, co mne trápí. Nemůž tohle chtít po kamarádech a snoubenci. Je toho totiž moc a nikoho nebaví řešit to pořád dokolečka.

Co mi vlastně způsobilo takové úzkosti? Noční můra. Včera jsem potkala A. a zdál se mi o ní sen. Všem řekla, že jsem ji zmlátila, což jsem nikdy neudělala (kdo mě zná, tak by viděl, že s 40kg i s postelí bych asi těžko někoho dokázala zmlátit). Tak jsem jí v tom snu omlátila hlavu o stůl a ještě zmlátila další holku, co se jí zastávala.

Nebylo to tak, že by to včera bylo nějak extrémně nepříjemné vedle ní sedět. Spíš divné a nevěděla jsem, co si o tom myslet a jak se chovat. Měla jsem kocovinu a nejraději bych byla doma. Stejně jsem tam šla, příště ale budu poslouchat svou intuici.

Jdu otravovat na reddit. Třeba mi tam někdo napíše a bude mě utěšovat, i když nechci ani utěšovat, nechci nic. Chci jen práci, která mě nebude psychicky vyčerpávat a uzavřené vztahy. Chci tak moc? Na měřítka dnešní doby ano.

Na dlani srdce, co na něm, to na jazyku

9. června 2018 v 14:33 | Spiral | 
Dost často si pokládám otázku: "Jsem dobrý člověk?" a neumím si na ni odpovědět. Nepřispívám na charitu, ani nechodím a nekrmím každého bezdomovce. Žeru tak nějak všechno, co není od Babiše a čas od času jedu autem i v případě, že bych to zvládla úplně vklidu pěšky. K rodičům se chovám příšerně, ke kamarádům taky a k V. se chovám jako ke kusu hadru.

Stejně mě všichni přesvědčují o tom, že jsem dobrý člověk, protože dokážu naslouchat. Je "držet chvíli hubu a poslouchat, co ten druhý říká" tak vzácná vlastnost? A proč mě tato vlastnost vytáčí víc, než cokoliv jiného?

Většinou, když nasloucháte, nemůžete nic říct. Je to nuda, protože i když si lidi myslí, jak jsou výjimeční, většina z nich řeší úplně ty stejné sračky, na které řeknu první pičovinu, co mě napadne typu: "Víš, třeba to tak mělo být a teď tě čeká něco mnohem lepšího.".

Už se mi nechce být naslouchací studnice. Nebaví mě to a připomíná mi to jenom fakt, že neřeším úplné sračky a že moje problémy jsou fakt "real deal" (alespoň oproti problémům holky, která v životě nemusela pracovat a stěžuje si, že je na ni máma hnusná...která jí platí i fesťák v Panamě) a jsem z toho ještě ve větších depkách, než bych byla normálně.

Občas mám chuť se postavit, dát těm lidem facku a říct: "Ty debile blbej, uvědomuješ si, že řešíš absolutní sračku, která mě vůbec nezajímá? Sežeň si psychologa pičo!". Ale to nemůžu. Prostě poslouchám dál a říkám tvrdý pravdy. Už se mi totiž nechce být milá, tak říkám přesně to, co si myslím.

Jeden kámoš teď řeší, že je zamilovanej do holky, která ho nechce. Tak po jeho neustálém fňágání, jak je to hrozný a strašný jsem mu řekla: "A uvědomuješ si, že jsem do tebe takhle byla zamilovaná já a musela se přes to přenést? Uvědomuješ si, že i přes to všechno, co jsme si udělali, sem přijdeš a začneš mi tu brečet na rameni, jak ti holka udělala úplně to stejný, co jsi udělal ty mě?" "Ale to bylo něco jiného." "Jasný, bylo to 5 let zpátky, ale povídáš mi tu o situaci, ve které jsem se vynacházela já. Tak si to užij, já si to taky užila a přenést se přes to musíš už sám.". A stejně mi pořád píše a stěžuje si a brečí a...já už nevím, jak mám reagovat.

A jsem stejně pořád takovej debil, kterej ochotně přijde a bude s lidma řešit jejich sračky, i když mě to stahuje dolů. Mám srdce na pravém místě a nebo jsem jen idiot?

Bludička

21. května 2018 v 16:58 | Spiral | 
Potulný poutník kráčí lesem. Už si ani není jistý, jaký je cíl jeho cesty. Jednou se na ni vydal a jde tím světem dál, až došel zrovna sem, do mého domova. Už dlouho jsem s nikým nemluvila a byla bych ráda, kdyby mi někdo dělal alespoň na chvíli společnost. Třeba konečně najdu přítele, se kterým mohu sdílet mou oázu snů.

Jsem poměrně stydlivá a málokdy se dám s někým sama od sebe do řeči. Pokouším se poutníka zaujmout. Mé neonově žluté vlasy vlají ve větru a já se snažím vypadat, jako kdybych o poutníkovi vůbec nevěděla. Nejsem ale klasická víla a proto za mnou neutíká. Podívá se na mě a na chvíli se zamračí. Možná ví, kdo jsem. Jaktože neutíká? Je bláhový?

"Paní, můžete mi ukázat, jak se dostat pryč z tohoto lesa?" pravil poutník.

Nejsem si jistá, jak reagovat, tak se zachichotám. Možná už jsem zapomněla mluvit.

"Rozumíte mi?" přišel trochu blíž.

Je to zvláštní. Jsou to léta, kdy předemnou nikdo neutekl.

"Chcete, abych vám rozuměla?" odpovím.
"Chci se dostat pryč z tohoto lesa, už tu bloudím druhým dnem." začíná se mračit a já si nejsem jistá proč. Jsem zároveň trochu smutná. Po několika letech se dám s někým do řeči a on už by utíkal.
"A není to tím, že jste ještě nenašel, co zde hledáte?" snažím se ho rozpovídat. Chci vědět, co je zač a jestli je hodný mé oázy.
"Paní, na vtípky já nemám náladu. Můžete mi už konečně odpovědět, jak najít správnou cestu?" já ho nezajímám. Vysmívá se mi.
"Jistě, pojďte za mnou." a vpluji mezi stromy, do té nejtemnější tmy.

Poutník za mnou nejistě vykročil. Má ze mě strach? Měl by mít. Nečeká ho cesta ven, čeká ho cesta do hlubin lesa.

Došli jsme ke vstupu do jeskyně. Poutník má strach, jde mu vidět v očích.

"Pokud chcete najít cestu z lesa, tak vás zklamu. Tudy cesta nevede. Neměl byste se vysmívat těm, kteří vás žádají o pomoc. Mám pro vás dvě možnosti. Buď půjdete dál se mnou a budete mne brát s respektem a já vám ukážu přesně to, co chcete najít a nebo se rozdělíme. Ovšem garantuji vám, že tato část lesa je velmi nebezpečná a cestu zpátky budete hledat velmi obtížně."

Potník polkl naprázdno. Mám takový pocit, že nikdy nestál přes tak velkým rozhodnutím. Otřepal se a vykročil mým směrem.

Šla jsem do útrob jeskyně. Věděla jsem, že mou oázu potřebuje vidět. Jinak by za mnou nešel. Nejde za mnou, protože chce znát cestu ven s lesa, jde za mnou, protože je zvědavý. Strach v jeho očích vymizel a objevila se nefalšovaná dětská radost z nových věcí.

Došli jsme až do dómu jeskyně, která hrála všemi barvami. Aby ne, je to můj domov už celá tisíciletí a ještě tu nikdo nebyl.

"Kde to jsme?" zeptal se poutník užasle.
"Všude a nikde. Je to můj domov." potník nevěděl, co říct. Sedl si na zem, odložil si věci vedle sebe a pozoroval oltář vytvořený z krápníků.

Byla jsem ráda, že je tady. Konečně mám někoho, komu se mohu svěřit. Konečně je tu někdo, komu mohu říct úplně všechno, co jsem za ty tisíce let viděla a prožila.

"Jak se jmenujete?" byla jsem v šoku. Nikdo se mne na jméno nezeptal.
"Říkají o mně, že jsem bludička. Své pravé jméno neznám, možná mi ho jen nikdo nedal."
"Proč jsem tady?"
"Abyste našel konec, který vám otevře nový začátek. Jsem chaos a protiklad."
"A vy mi s tím pomůžete?"
"Nebude to levné."
"Co mne to bude stát?"
"Všechno, o čem jste si myslel, že je vám blízké."
"Když si jen myslím, že jsou mi tyto věci blízké, tak nemám co ztratit?" usmála jsem se. Našla jsem toho pravého.

...

Poutník a bludička splynuli v jedno. Ani jeden nevěděl, co bude dál. A ani já nevím, jak to s nimi dopadlo. Kruh se ale uzavřel a vznikla nekonečná spirála událostí, která ty dva provází po zbytek věků.

Další povídání o historii Spiral a já už nevím, jestli to vůbec někoho baví

17. května 2018 v 19:51 | Spiral | 
Poslední dobou opět přemýšlím nad satanismem a co mi tohle učení dalo.
"Myslím si, že mi satanismus pomohl utvořit sebevědomí."
"A kolik ti bylo?"
"19? 20?"
"A neříká se tomu dospívání?"

Jak jsem viděla téma týdne "Zlo v každém z nás", musela jsem se nad tímto rozhovůrkem zamyslet.

Když je člověk v pubertě, mlátí to s ním jak v mixéru. Člověk cítí všechno, nebo nic. Neví pořádně kdo je a kým bude. Všichni mu říkají, že by měl být někdo jiný a tak se začne projevovat ten satánek, který je opravdu v každém z nás. Na dospělosti není nejtěžší naučit se zodpovědnosti, nebo finanční gramotnosti, jak mnozí (i já) říkají. Nejtěžší na tom je smířit se se svým vnitřním démonem. Dát mu prostor a zároven mu dát kapku svědomí.

Satan, zlo, nazývejme to jak chceme - není něco, co bychom měli vymýtit. Jsme to my - lidé. Jsou to vlastnosti, kterými oplývá každý z nás, at chce, nebo nechce. Můžeme se snažit být svatoušky, můžeme si do svědomí nacpat tunu informací o tom, "co se nedělá", ale to zvíře v nás tam pořád je.

Když mi bylo těch 19 myslela jsem si, že jsem to "zlo zavřela do klece" a mám od něj klid. Jakto, že se mi ale stávalo, že jsem šla jen tak sama do hospody, ožrala se jako idiot a skončila s prvním divnotýpkem v posteli, který na mě byl milý? Jakto, že se mi stávalo, že jsem křičela na kamarády, kvůli absolutním kravinám? Byla to část mé osobnosti, kterou jsem odmítala rozvíjet a dala ji sprostě k ledu.

Bylo mi skoro 21 a já si dala dost divnýho tripa, kde se mi to "zlo" zobrazilo jako osoba a uklidnovalo mě:
"Neboj, jsem zpátky. Jen mi musíš dát chvili čas, než se spolu zase seznámíme. Dlouho jsme se neviděly."

Následující rok byl divoký. Dělala jsem věci, které jsem si roky zakazovala. Pokoušela jsem svoje hranice a limity až jsem nakonec dospěla k závěru, že můžu zakopat válečnou sekeru a spojit dobro a zlo dohromady.

Pořád se na sebe občas dívám jako na několik človíčků, ovšem ani jeden z těch človíčků není absolutně špatný, nebo absolutně dobrý. Všechno to jsou komplexní osobnosti, které v tom zmateném celku dávají smysl.

Usmířila jsem se sama se sebou. Ted už se jen musím usmířit s křivdami, co mě po cestě potkaly. A možná je nebrat jako křivdy, ale jako menší překážky na cestě, která by jinak byla poměrně nudná.

A hlavně - "dobro" a "zlo" jsou poměrně vágní a černobílé definice. Jsme duhoví a občas se nám některá z barev nezdá.

Superexcited!

13. května 2018 v 23:41 | Spiral | 
Buď jsou admini naklonění vesmíru, jako já a nebo si hledám v tématech týdne význam, který mi tam sedí (forerův efekt, nebo tak nějak), ale každé téma týdne mi sedí přesně do rámce témat, o kterých chci psát.

Právě prožívám neuvěřitelné štěstí. Pískám blahem. V pátek jsem byla na konzultaci na kérku. Byla to úplná náhoda. Nemám moc peněz a kérku jako takovou si ještě nemůžu dovolit. Začala jsem pracovat svým způsobem kvůli tomu, abych si na podobné ptákoviny vydělala. Našla jsem na fejsíčku inzerát, že jeden tatér hledá modelku na akci. Rozklikla jsem si jeho profil a jistila jsem, že jeho kérky ve skupině o tetování lajkuju asi nejčastěji. Byl to dokonce folklorní motiv, o kterém jsem snila už docela dlouho, ale nevěděla jsem jak a ani kam. Veděla jsem, že nějakou připomínku hodových časů si budu chtít uchovat.

Dojela jsem a týpek byl od pohledu neuvěřitelně sympatický. Vytáhla jsem knížku o krojích, kterou mi půjčila mamka a on byl nadšený. A já byla nadšená z toho, co mi chce na dekoltu udělat. Povídali jsme si o zájmech a co děláme a došli jsme na to, že bydlel ve stejném městě, jako teď bydlím já a že za jeho časů ještě nezažil psytrancový párty, které pořádáme my. Opět, největší náhoda pod sluncem. Vesmír mi seslal tatéra, kterého ještě k tomu nebudu muset platit...alespoň ne v tak obrovských částkách, jako by to bylo za normálních okolností.

Nicméně důvod, kvůli kterému jsem začala pískat je trochu odlišný, ale vzpomněla jsem si i na kérku. Napsala mi M., že má pro mě nachystané sazeničky různých druhů zeleniny. Mamka má pro mě nachystané bylinky. M. se nabídla, že mi s tím pomůže a dojede. Strašně si toho vážím, protože vím moc dobře, jak moc obtížné je pro ni se dostat z komfortní zóny a jít někam jinam, než je psytrancová párty a její vlastní zahrada (za poslední měsíce udělala takové pokroky, že se nestačím divit, ale možná ji neznám tak dlouho a zima dělá své).

Svět se v dobré obrací a já jsem pořád jen sarkastická a protivná...a možná jsem zkrátka taková. Nemusím se těmto vlastnostem bránit. Možná mám zablokovan energie, možná nemám vyřešené dětství, co já vím. Je mi dobře, když si z věcí a lidí dělám tak trochu prdel. Snažím se nepovyšovat. Snažím se všechny respektovat. Ne vždycky mi to vyjde, ale prý nepůsobím jako emocionální upír, ale jsem trochu děsivá...jáchárád (Zorg z Pátého elementu :)).

Jsem opilá, je něco kolem půlnoci, můj chlap je kdesi v prdeli v Jižních Čechách (jak se kam dávaj velký písmenka už mi fakt není známo) a já čumím na Awkward a říkám si, že jsem na ten seriál už moc stará.

Miluji svůj život. Je čím dál tím lepší. A já jsem čím dál tím víc smířenější s tím, že jsem zkrátka dost líný člověk a že se můžu chválit za cokoliv, co udělám, protože i samotné odložení wake and bake je úspěch.

A teď jdu...dát dalšího bonga a seriál a snad usnu, než se zblázním. Po padesáté za tento den. Jupí!

Not my problem, bitches!

2. května 2018 v 19:01 | Spiral |  Oni
Slyšíte to? To je kámen, který mi spadl ze srdce. Víte, od toho plesu jsem dost zranitelná. Vzala jsem celou zodpovědnost tak nějak na sebe a moc mi nedošlo, že i V. v tom má dost velký podíl.

Oddechla jsem si, protože konečně byl schopný přiznat chybu a jakožto člověk, který se vší pravděpodobností do budoucna bude vést lidi, musí se naučit, že přiznání chyby je jedna z nejsvětštějších vlastností každého leadera.

Taky mi došlo, že skutečnost, že A. s náma všema úplně přestříhla vztahy, není moje chyba. Je to její řešení problému, který neuměla vyřešit jinak, než spálit všechny mosty. Nebyla schopná zareagovat ani na omluvu, nebyla schopná pochopit, že po třech dnech na nohou a celkové spánkové deprivaci, se chovám jako Godzilla. A já ji varovala. Ona prý že mi odpustí...neodpustila.

Nemusím být zklamaná, nemusím být naštvaná. Může mě to mírně mrzet, ale ve skutečnosti to není můj problém. Můj problém je, že neumím věci řešit za pochodu. Že když se naseru a jdu za někým "to dořešit", dopadá to tak, že si rvu vlasy bud já, nebo můj "oponent".

Velké ponaučení pro příště: Všechno řešit s chladnou hlavou. Racionálně a bez emocí. Emoce v řešení situací nemají co dělat a je jedno, jak moc mě dotyčný naštval.

A hlavně - nikdy nikomu nedávat zadarmo vstup pro kámoše, protože dělá smutný oči. Chtějí zadarmo vstup? At přijdou pomoct chystat a nebo at si sednou na vstup (mamce od A. bych ale nevěřila s penězma ani náhodou, nenechala bych ji samotnou u kasy, ani kdyby trakaře padaly).

Mám se ráda. Tak se nemůžu trestat za věci, které jsem neudělala. Musím vzít zodpovědnost pouze za mou část problému a s tím se vypořádat. Všechno ostatní není můj problém.

Zpátky do reality prosím

1. května 2018 v 10:31 | Spiral |  On
O lásce v dnešní době panuje spousta lží, které si láska samotná nezaslouží. Zbytečně se romantizuje a lidé pak mají pocit, že kdo miluje, nesmí se hádat a nikdy nesmí druhému říct, co se mu nelíbí. Láska ale není jen o té nádherné prvotní zamilovanosti. Láska má v sobě celou škálu emocí a právě proto se jí většina lidí bojí.

Hodně holek čeká na prince na bílém koni, ale moc jim nedochází, že samy se jako princezny nechovají. Diví se, že z chlapa, kterého si ulovily kuřbou na záchodcích vesnické diskotéky, se vyklubal debil, co je při nejlepším "jenom" podvádí na každém rohu. Já nikdy takového prince nechtěla. Chtěla jsem rovnocenného partnera, který bude chápat, že jsem "tak trochu" magor a zároveň jím tak trochu bude taky.

Neklofla jsem ho na diskotéce, ani na párty. Klofla jsem ho v županu. Když jsem byla v županu, požádal mne o ruku a v županu mne vidí prakticky každý den. Teď už plánujeme svatbu, domeček a do roka snad i otevřeme vlastní hospodu.

Ovšem náš vztah není takový, jaký vidíme v romantických filmech. Náš vztah je založený na upřímnosti, lásce a porozumění. Museli jsme ujít dlouhou cestu a museli jsme si projít i notnou dávkou nehezkých chvil. To všechno nás ale obrnilo a jsem si jistá tím, že mě na něm už nemůže nic překvapit. On je smířený s tím, že jsem roztěkaná hraničářka a já jsem smířená s tím, že je sociopat bez emocí.

Ani ne tři měsíce zpátky jsme měli vážné problémy a chvilkama to vypadalo tak, že se rozejdeme. Krizi jsme ovšem přešli. Univerzální návod, jak takovou krizi přejít? Jistě že existuje - prostě se na chvilku zamyslet ne nad tím, co dělá blbě ten druhý, ale co dělám blbě já. Zároveň se zamyslet nad tím, proč spolu vlastně jste a co dobrého jste si navázjem přinesli. Pokud i po takovém zamyšlení (které musí ale trvat delší dobu, než jeden nasraný večer) zvážíte, že to nemá cenu...tak nevím, nejsem manželský poradce. Je to zkrátka na každém aby si zvážil, jestli mu ten vztah za to stojí.

Vztah ovšem není o tom, aby dva spolu byli permanentně sluníčkově šťastní, vztah opravdu není o "...a žili šťastně až navěky.". Vztah je o bolesti, o upřímnosti, o překonávání překážek a vzájemné pomoci. Vztah je totiž o úplně stejných věcech, jako je život. Výhodou oproti samotě je, že se máte komu vybrečet na rameni. Máte komu říct, že se bojíte. Máte komu říct, že vám něco nejde. Máte se ke komu přitulit, když se vzbudíte z noční můry. Máte prostě parťáka, se kterým tyhle životní sračky řešíte ruku v ruce.

Hlavně se z toho neposrat. Ale ujišťuji vás, že "ten pravý" nevypadá jako váš idol z plakátu, že se vám na první pohled možná ani nebude líbit. Ujišťuji vás, že "ten pravý" na vás nikde nečeká a zároveň ho nemusíte nikde hledat. "Toho pravého" najdete jen tak, že sami půjdete cestou života dál a v určitém bodě (a ideálně kdy na to ani jeden z vás nebude připravený) se ty cesty spojí a ať chcete nebo nechcete, budou tam v určité podobě navěky.

Kam dál